Sloužíme jako informační portál pro všechny, kteří se zajímají o lasery a světlo jako takové.
Dětem, studentům a široké veřejnosti zodpovíme veškeré otázky.

Lasery v dermatologii

By |

Vývoj moderní diagnostiky i terapie je v našem století výrazně ovlivněn rozvojem techniky. Stále nové objevy z fyziky, elektroniky a dalších oborů vedou k hledání jejich využití v medicíně. Výjimkou není ani laser.

Šedesát let od jeho objevení si jen stěží dokážeme představit, že ještě před několika lety byl laser pouze empirickou technikou, akademickou studií nebo futuristickým projektem. V průběhu let a s vývojem technologie se navzdory počátečním dojmům laser stal základním, nenahraditelným a všudypřítomným zařízením moderní vědy. Patří tak k nejvýznamnějším technickým objevům druhé poloviny 20. století.

Řada technických pozorování a cílených výzkumů prokázala příznivý efekt laserového záření na živou tkáň. Potvrdila se tak možnost jeho léčebného využití. Laseroterapie se v posledních letech těší stále větší oblibě. Lasery si našly své místo téměř ve všech oblastech medicíny (jak v léčbě, tak ve výzkumu) a jejich aplikace se neustále dynamicky rozvíjejí.

Unikátní vlastnosti laserů jsou využívány i v dermatologii. Revoluci pro neinvazivní laseroterapii znamenaly diodové lasery. Dnes výrobci nabízí širokou škálu diodových laserů o různých výkonech a v širokém spektru vlnových délek. A co je nejdůležitější – jejich cena je přijatelná pro většinu zdravotnických zařízení.

V současnosti je velké množství pozornosti věnováno volbě zdroje světla pro laseroterapii. Dříve se používal He-Ne laser (který emituje světlo o vlnové délce 632,8 nm), ale dnes se dává přednost laserům na bázi polovodičů. Vlnové délky využívané v laseroterapii jsou v oblasti červeného spektra a NIR oblasti (blízkého infračerveného světla), tj. vlnových délek 600 až 1070 nm. Tento rozsah umožňuje nejlepší penetraci do tkání, neboť hlavní tkáňové chromofory (hemoglobin a melanin) vykazují nejvyšší absorpci na vlnových délkách kratších než 600 nm. Světlo o vlnových délkách v rozsahu 600–700 nm je využíváno k ovlivňování povrchově uložených tkání, zatímco delší vlnové délky ve spektru 780–950 nm pronikají hlouběji a hodí se tak k terapii hlouběji lokalizovaných struktur.

Historie

V roce 1963 Leon Goldman, známý také jako „otec laseru v medicíně“, jako první použil laser v dermatologii. Tím předznamenal éru nepředstavitelného technologického rozvoje a inovativního terapeutického potenciálu. Ve svých prvních studiích popsal účinky Maimanova laseru při selektivní destrukci kožních pigmentových struktur, jako jsou černé chloupky. Vysvětlil také potenciální využití rubínového laseru a inovativnějšího Q-switched zařízení při odstraňování tetování a možné léčbě dalších pigmentových lézí, jako jsou névy a melanomy.

V roce 1967 Dougherty experimentoval s použitím laseru při aktivaci fotosenzitivních látek, které byly schopny selektivně vázat a ničit rakovinné buňky. Jeho práce představovala původ fotodynamické terapie. K velkému pokroku laserové terapie však došlo až v roce 1980, kdy Rox Anderson a John Parrish zavedli tzv. teorii selektivní fototermolýzy. Při ní použitím specifické vlnové délky dosahujeme zničení konkrétních molekul (nebo chromoforů), což umožňuje lepší lokalizaci tepelné energie a minimalizaci poškození okolní tkáně.

Jen o tři roky později Oshiro Atsumi popsal použití neinvazivních laserů a jejich mechanismy působení. Ve stejné době Passerella studoval účinky laseru na mitochondrie. Konečně pak v devadesátých letech došlo k nárůstu studií v oblasti využití laseru v dermatologii, ať už se jednalo o oblast laserové epilace nebo laserového omlazení.

Laser má v dermatologii tři hlavní cíle a využití:

  • podporu hojení ran, reparaci tkání a prevenci vzniku nekrózy
  • zmírnění zánětu a edému při poranění nebo chronických onemocněních
  • při analgezii

Chceme-li dosáhnout laserovým zářením na biologické tkáni žádaného efektu, musíme se řídit pravidlem tzv. selektivní fototermolýzy. Na ošetřovaný cíl (tzv. chromofor) působíme elektromagnetickým zářením s takovými vlastnostmi a vlnovou délkou, které mají minimální vedlejší efekty na okolní tkáň.

Dělení laserů

Lasery lze rozdělovat podle různých kritérií. Nejčastěji rozlišujeme typy laserů podle aktivního prostředí, časového režimu provozu laseru, výkonu, nebo dle typu ošetřované léze.

  • Podle časového režimu dělíme lasery na kontinuální, pulzní a kvazi kontinuální.
  • Na základě aktivního prostředí rozlišujeme mnoho různých druhů laserů: pevnolátkové, polovodičové, plynové, kapalinové, plazmové a lasery s volnými elektrony.
  • Dle výkonu lze lasery dělit na nízkovýkonné (neinvazivní) a vysokovýkonné (invazivní).

Využití nízkovýkonných (neinvazivních) biostimulačních laserů

Vývoj těchto laserů byl na rozdíl od rozmachu chirurgických laserů pomalejší. Mezi biostimulační lasery řadíme přístroje s výkonem do 500 mW. V současné době jsou na trhu běžně k dispozici přístroje s maximálním výkonem polovodičové diody do 300 mW u infračerveného světla. U červeného a u He-Ne trubice jsou výkony nižší. Pří vyšším výkonu laserového záření mizí stimulační odpověď buněk. Jak jsem zmiňovala dříve, vlnová délka výrazně ovlivňuje míru absorpce laserového záření a interakci s jednotlivými vrstvami tkáně, kterými paprsek prochází.

Biostimulační lasery dělíme podle druhu zdroje na polovodičové a plynné (He-Ne). Polovodičový laser využívá jako zdroj záření diodu. Biostimulační lasery slouží k ovlivňování reparačního procesu u špatně se hojících ran různé etiologie. Studie prokázaly, že záření ovlivňuje syntézu kolagenu či novotvorbu cév a podporuje epitelizaci.

Nejčastěji jsou v dermatologii biostimulační lasery využívány k terapii špatně se hojících ran, bércových vředů, jizev, proleženin, bolestí po prodělaném pásovém oparu, modřin, i akné. Používají se jako podpůrná metoda při léčbě zánětu, v rehabilitaci, a v korektivní dermatologii (obecně). Další aplikace zahrnují léčbu oparů i celulitidy, odstranění nežádoucích pigmentací a jizev, nebo využití k podpoře vlasového růstu. Lasery vykazují analgetický efekt, urychlují hojení po chirurgických zákrocích, apod. Při správném používání biostimulačního laseru nebyly pozorovány žádné komplikace. Při biostimulaci však musíme chránit zrak speciálními brýlemi, aby nedošlo k ozáření sítnice.

Vzužití vysokovýkonných (invazivních) laserů

V dermatologii byly vysokovýkonné lasery prvně vyzkoušeny v šedesátých letech. Při invazivní laseroterapii se využívá unikátních vlastností laserového paprsku a principu selektivní fototermolýzy. Při dopadu elektromagnetického záření na tkáň dochází k ireverzibilní změně na jinou formu energie, nejčastěji energii tepelnou. Za chromofor je považována taková tkáňová struktura, kterou je laserové záření nejvíce absorbováno. Která tkáňová struktura bude laserové záření nejvíce absorbovat závisí na vlnové délce daného záření. Pro lepší orientaci se invazivní lasery dělí podle možností použití.

Lasery určené pro terapii cévních lézí

Cévní léze jsou ošetřovány lasery, jejichž absorpční maximum je v hemoglobinu. Nejčastěji těmito lasery odpařujeme degenerativní kožní změny, xanthelasmata, syringoma, adenoma sebaceum, rhinophyma, verrucae vulgares, molusca contagiosa, fibroma, milia.

Lasery používané k odstraňování nežádoucího ochlupení

Pomocí laserové depilace dosahujeme permanentní redukce nežádoucího ochlupení. I zde se využívá principu selektivní fototermolýzy. Cílovou tkání těchto laserů je melanin ve vlasovém folikulu, ve vlasovém stvolu, ale i v oblasti infundibula. Lasery používané k depilaci jsou diodově čerpané (800 nm), alexandrite (755 nm), ruby laser (694 nm), IPL aj.

Lasery a přístroje k léčbě akné

K léčbě akné se v poslední době využívá tzv. modré světlo – úzkopásmové polychromatické – světlo (407–420 nm).

Další možností je léčba akné za pomoci pulzního diodového laseru (1450 nm). Laserové záření je absorbováno buněčnou vodou v epidermis a dermis. Epidermis je chráněna dynamickým chlazením, takže nedochází k jejímu poškození. Dermis je tepelně prohřáta spolu s mazovými žlázami. Následuje termální nekróza mazových žláz a nekróza folikulárního epitelu, tím dochází k otevření folikulárních ústí, omezení tvorby mazu a redukci aknózních lézí. Tento laser je ideální k léčbě papulopustulózní formy akné.

Lasery využívané k fotorejuvenaci (omlazení pleti)

Omlazení pleti lze provádět různými typy laserů, např. pulzním diodovým laserem (1450 nm), či pulzním barvivovým laserem (585–595 nm). Lze použít i IPL.

Laseroterapie je jeden z nejrychleji se vyvíjejících oborů. Lasery zjednodušily mnohé léčebné postupy, zkrátily rychlost hojení a přinesly pacientům větší komfort. Díky laserům můžeme zásadně léčit mnohé vrozené malformace, které se jevily dříve jako neřešitelné.

Literatura:

  • Adamcová H. Využití laserů v dermatologii, Trendy v medicíně 2002; 4(5).
  • Chaloupecká J. Možnosti využití laseru v dermatologii, Dermatologie pro praxi 2008; 2 (2).
  • Gianfaldoni S. et al. An Overview of Laser in Dermatology: The Past, the Present and … the Future (?), Open Access Maced J Med Sci 2017; 5 (4).
  • Navrátil L. et al. Nové pohledy na neinvazivní laser. 2015. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-5292-6.

Mirka Fimelova

Měření vzdálenosti laserem aneb metrem LiDARu po LISU

By |

Měření délky a vzdálenosti je jednou z nejstarších a nejzákladnějších činností. Provádějí ji třeba i mnohobuněčné organizmy! Stejně jako měření vzdálenosti, pestrou minulost má i potřeba tuto naměřenou hodnotu předávat a reprodukovat. Než se ale budeme zabývat využitím laseru, nástrojem vytvořeným důvtipem géniů, který používáme teprve 62 let, tedy jen ve zlomku lidské existence, pojďme se podívat, jak vzorovou jednotku délky, tedy etalon, vlastně ve vzdělané civilizované společnosti definujeme. Ano, budeme se chvíli bavit o jednom metru SI soustavy.

Metr je délka, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299792458 sekundy.“[1]

Pokud se chvilku zamyslíme nad touto formulací, dojde nám úsměvná absurdita definice využívající něco, co nedokážeme jednoznačně popsat. Proto byl zaveden duální model světla jako fotonu a elektromagnetického vlnění.

Jak civilizovaně a vzdělaně asi budeme připadat našim potomkům za pár set let, pokud budou mít výrazně zdokonalený popis světla? Jak zásadní je tento duální model? Právě to objasní tento článek. Ale pojďme dál. Definovali jsme délku, pro její určení však potřebujeme porozumět ještě rychlosti a času.

Rychlost světla ve vakuu c0, v jednotkách soustavy SI, je 299 792 458 metrů za sekundu.

Sekunda je podle soustavy SI definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu 133Cs. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu (jedná se tedy o jednotku pro vlastní čas[2]) při teplotě absolutní nuly a zcela bez vnějších vlivů[3]. Toho nelze ve skutečnosti dosáhnout, v praxi se proto měří při teplotě řádu mikrokelvinů s korekcemi [4][5]. Vrátíme-li se k jednotce jednoho metru, můžeme přeformulovat jeho definici na délku, kterou urazí foton za 9 192 631 770 period záření Cs atomových hodin.

Metoda doby letu

Dostáváme se tak k 1. principu měření délky pomocí laseru – metodě doby letu (ToF) založené na počítání period vnitřních hodin měřiče čítačem. Jedná se o časový úsek, který potřebuje laserový pulz, aby urazil vzdálenost od měřiče po místo odrazu (měřený bod) a zpátky do měřiče.

Tuto definici (či její podobnou formulaci) naleznete u všech laserových měřidel vzdálenosti, ale tento přesný princip u drtivé většiny z nich nehledejte. Naopak, tento způsob je základem řady senzorů, jako jsou laserové altimetry (výškoměry) a dálkoměry “LIght Detection And Ranging“ (LiDAR), které pracují s délkami od metrových vzdáleností až po ty astronomické. Proč tento způsob není vhodný například pro přístroj, kterým zaměříme velikost otvoru na výměnu okna, hned objasním.

Pro začátek se můžeme zaměřit na obyčejný vytahovací metr. Jak přesná jsou měření, která takovým měřidlem provádíme? Na to lze jednoduše odpovědět – tak přesná, jak potřebujeme. Jinak řečeno, způsob použití neboli aplikace, definuje požadavek na přesnost. Pokud budeme měřit délku trojskoku, tak se spokojíme s chybou měření v rozmezí 1 cm na vzdálenosti 8 m. Asi nikdo ale už nebude odporovat tvrzení, že chyba měření v rámci 10 cm by pro tuto aplikaci byla příliš vysoká.

Omezení metody ToF je v rychlosti, ve které dokážeme čítat a generovat pulzy hodin. Hodiny jsou pro metodu ToF srdcem systému, zatímco čítač funguje jako mozek. A stejně jako kuličky, jsme schopni čítat pouze celé periody. Světlo ve vakuu urazí vzdálenost 1 m za přibližně 3,34 ns, tam a zpátky je to tedy 6,67 ns. Za tu dobu nám atomové hodiny 133Cs zatlučou 61x a než světlo dorazí zpět do měřiče, uplyne třetina času k dalšímu tepu. Fyzikálně řečeno, protože čítáme pouze celé tepy, samotná míra nejistoty způsobené hodinami měření je přibližně 16 mm.

 

Obr. 1: Vzdálenost měřená pomocí ToF metody, modrá – skutečná, červená – měřená vzdálenost

 

Pokud se zaměříme na čítač, nabízí se otázka: jak rychle vlastně dokáže čítat?

  • Běžná hradla (logické obvody), která pořídíme za pár korun, zvládají čítat až do frekvence 1 GHz.
  • Velmi rychlá hradlová pole FPGA, jejichž ceny se ale pohybují již v rámci tisíců Kč, zvládají pracovat s délkou cyklu 100 pikosekund. Jsou tím pádem schopné čítat frekvence až do 10 GHz.
  • Ty vůbec nejrychlejší FPGA pracují s délkou cyklu okolo 10 pikosekund, jsou tedy ještě 10x rychlejší. Za 1 nanosekundu foton ve vakuu uletí 299,8 mm. Za 100 pikosekund je to pak 30 mm. Za 10 pikosekund pak 3 mm. Chyba měření tedy bude polovinou této délky, jako vyjádření míry nejistoty toho, zda vzdálenost měla být započítána v rámci tohoto nebo následujícího cyklu.

Metoda fázového posuvu

Metoda ToF je zcela nevhodná pro ruční měřiče vzdálenosti, které mají být i ekonomicky dostupné. Pokud chceme chybu měření výrazně snížit, je vhodnější metoda fázového posuvu „Phase-shift“. Ta využívá toho, že laserový puls lze jednoduše modulovat. Představme si už výrazně delší pulz dlouhý od 10 mikrosekund až po jednotky milisekund, který je amplitudově modulován harmonickou (sinus) funkcí. Za 1 milisekundu světlo urazí téměř 300 km a (vlnová) délka 1 metru odpovídá frekvenci 333,6 MHz. 10 metrů tedy bude odpovídat 33,4 MHz. Pokud vyšleme elektrickou vlnu pomocí laseru k objektu a na detektoru budeme přijímat její odraz, tak modulovaná vlna k detektoru dorazí v jiné fázi, než z druhého ramene od modulátoru laserové diody vyrazí.

 

Obr. 2: Fázový rozdíl dvou vln. Černá vlna odražená od měřeného objektu, modrá vlna z druhého ramene od modulátoru. Červeně je vyznačen fázový rozdíl odpovídající optické vzdálenosti, které světlo urazilo tam a zpět od měřiče k měřenému objektu.

 

Existuje řada metod, kterými lze změřit fázový rozdíl. Pro tuto chvíli se ale omezíme na výběr integrovaných obvodů, které tento úkol splní a dají se pořídit za pár korun. Můžeme tak měřit fázový rozdíl dvou elektrických vln do frekvencí až desítek GHz s přesností 1% až 0,1%. Levné ruční laserové měřiče provedou sérii měření pro modulační frekvence od frekvence odpovídající dosahu dálkoměru po frekvenci odpovídající požadované chybě měření.

Vraťme se zpět k trojskoku. Zatímco technikou ToF bychom vzdálenost 8 m změřili s chybou v jednotkách až desítkách cm, pomocí metody fázového posuvu chybu měření snížíme na jednotky milimetrů až vyšší desítky mikrometrů.

Interferometry

Přesnost metody fázového posuvu je také omezena samotnou rychlostí použité elektroniky, resp. polovodičových součástek. Pomalu se tak dostáváme k vůbec nejpřesnějším zařízením využívajícím laser pro měření vzdálenosti – interferometrům. Jak takový interferometr funguje? Princip je velmi podobný ručnímu laserovému měřiči vzdálenosti, hlavním rozdílem je právě rychlost, resp. pracovní frekvence. Současné polovodiče jsou schopny pracovat do rychlostí v řádu 100 GHz.

 

Obr. 3: Amplitudově modulovaný signál. Dlouhá perioda je amplituda ovlivněná elektrickým polem a krátká perioda odpovídá nosné frekvenci, tj. vlnové délce modulovaného laserového záření.

 

Světlo je díky své dualitě i elektromagnetické vlnění. Unikátní vlastností laseru je to, že je monochromatický (neboli jedno-frekvenční). Ač se brzy dostaneme i ke zpochybnění tohoto tvrzení, držme se zatím toho, že každý laser má svou frekvenci. Běžná polovodičová laserová dioda, která je na všech přenosových trasách pro internet delších než 10 km, generuje laserové záření o frekvenci 192 THz a vlnové délce kolem 1550 nanometrů. Pro srovnání, 1 THz = 1000 GHz. Světlo nám tak z běžných laserových zdrojů poskytuje frekvence vyšší o tři až čtyři řády. Chyba měření, jak už bylo uvedeno, je přímo úměrná délce vlny, resp. nepřímo úměrná frekvenci záření. Vlnová délka λ je nepřímo úměrná samotné frekvenci světla f v závislosti na rychlosti c jeho šíření.

Pro vakuum a vzduch počítáme se stejnou rychlostí šíření světla c0. Z chyby měření lehce pod sto mikrometrů se dostaneme do řádu nanometrů. Musíme ale pamatovat na jeden klíčový parametr laseru, a to je jeho skutečná monochromatičnost, resp. šířka generovaného pásma nepřímo úměrného délce, na které bude laserové světlo interferovat. Tu nazýváme koherentní délka laseru, a pohybuje se od metrů až po stovky kilometrů. Je ale potřeba zároveň poznamenat, že mezi možnostmi elektromagnetického spektra generovaného elektronikou a pevnolátkovými lasery, je obtížně překlenutelná oblast THz pásma. Pokud tedy potřebujeme měřit vzdálenost skoku našeho skokana s takovou přesností, pak bychom interferenční metodu zkombinovali s předchozími technikami.

Interference světla pro měření vzdálenosti je základním měřícím způsobem třeba pro jemné strojírenství, výrobu optiky, nebo měření rovinnosti vysoce vyleštěných ploch. V rukou fyziků je to ale také mocný nástroj pro studium např. změny prostoru v důsledku gravitačních vln.

 

LISA GW+ effect

Obr. 4: Princip experimentu LISA pro měření prostorových deformací[6]

 

Laserový paprsek můžeme díky jeho vlastnostem použít na měření délky s chybou v rámci nanometrů i na obrovské vzdálenosti. Dosud nejambicióznější vědecký projekt LISA (Laser Interferometer Space Antenna)[7] využívá laserové měření až na vzdálenost 2 500 000 km (0,016 au) nutnou pro detekci gravitačních vln generovaných splynutím dvou obřích objektů.

Doufáme, že tento článek pomohl objasnit tématiku využití laserů k měření vzdálenosti a její význam pro posouvání hranic našich znalostí fyziky. Nechám na každém čtenáři, aby sám posoudil a uvědomil si, jako mnoho, resp. Málo, toho o fyzice víme, a do jaké míry naše chápání fyziky ovlivňuje samotná chyba měření.

[1] Resolution 1 of the seventeenth CGPM (1983): Definition of the metre [online]. Sèvres (Francie): Bureau Internation des Poids et Mesures [cit. 2007-10-22].

[2] http://www.bipm.org/utils/common/pdf/si_brochure_8.pdf – The International System of Units, SI units in the framework of general relativity

[3]Definice sekundy v brožuře SI, oddíl 2.1.1.3, bipm.org Archivováno 25. 3. 2019 na Wayback Machine

[4] SI Brochure – 9th edition (2019) – Appendix 2 – 20 May 2019: Mise en pratique for the definition of the second in the SI

[5] NRC’s Cesium Fountain Clock – FCs1 Archivováno 11. 6. 2011 na Wayback Machine, National Research Council Canada, Institute for National Measurement Standards

[6] By ND – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=46983367

[7] http://en.wikipedia.org/wiki/Laser_Interferometer_Space_Antenna Laser Interferometer Space Antenna

Lasery v meteorologii

By |

Lidary jsou laserové radary používané k měření částic v otevřené atmosféře. Laserový paprsek je pro měření vhodný kvůli své nízké divergenci. Zdrojem lidarového dálkoměru musí však být laser s krátkou a dobře definovanou náběhovou hranou laserového impulsu (<1ns). Pro vzdálenost měření do 1 kilometru se využívá GaAs laser (Δl≈10 cm), do 10 kilometrů pak Nd:YAG laser (Δl≈1 m). K zjišťování vzdáleností družic, pohybu kontinentů a nebo gravitačních anomálii (1 000 kilometrů) se využívá rubínový laser 1 ns/109 W Δl≈(1-10)m.

Princip fungování Lidaru je založen na tom, že sledujeme jak se chová a mění laserový paprsek vyslaný do atmosféry. Laserový paprsek se zde částečně odráží a částečně rozptyluje molekulami a aerosoly nebo se odráží na odražeči. V atmosféře může dojít k několika různým druhům odrazů.

Odraz záření od instalovaného odražeče

Paprsek nasměrujeme do atmosféry a záření se vrací zpět po odrazu od odražeče, který je instalován ve vzdálenosti 100 metrů až 10 kilometrů od zdroje. Abychom zabránili absorpci na základních atmosférických komponentech, potřebujeme volit vlnovou délku laseru 9-13 µm. Tato metoda je velmi jednoduchá a experimentálně nenáročná. Příchozí signál při využití této metody nám dává informace o dění na celé optické dráze, kdy však nelze zjistit koncentraci látek. Vhodným laserem pro tuto metodu může být i málo intenzivní polovodičová dioda.

Zpětný rozptyl na topografických překážkách

Tento rozptyl je všesměrový a pro detekci se využívá jen část záření, které se vrací ve směru teleskopu. Přijímací optika a elektronika musí splňovat vysoké nároky. Pro tento typ detekce je využíván výkonný pulzní laser. Z měření získáme informace o celé optické dráze, a také o střední koncentraci sledované látky, avšak nemůžeme určit prostorové rozložení koncentrací.

Rozptyl na molekulách a aerosolech

První rozptyl, na který se zaměříme, je rozptyl Mieův. Mieův rozptyl probíhá na částečkách aerosolu. Mieova teorie je obecná a dá se využít pro výpočet rozptylu na sférických částicích libovolné velikosti a pro částice elektricky nabité. Je však velmi složitá na rozdíl od Rayleighovy teorie. Rayleighova teorie však musí splňovat dvě podmínky:

– rozptylující částice musí být elektricky nevodivé

– musí být splněna relace: , kde r je poloměr rozptýlené částice a λ je vlnová délka.

Rayleighův rozptyl je založen na rozptylu světla na molekulách plynu a nebo jiných častic, které jsou menší než vlnová délka záření. Rayleighův rozptyl také dokazuje, že světlo s kratší vlnovou délkou se rozptyluje více, než světlo s vlnovou délkou delší. Tím si můžeme vysvětlit, proč je obloha modrá.

Obr.1: Odrážení různých vlnových délek v atmosféře.

Posledním druhem rozptylu, ke kterému dochází v atmosféře je rozptyl Ramanův. K rozptylu dochází při střetu záření s molekulou. Po nárazu má rozptýlené světlo jinou vlnovou délku a energii. Při této metodě můžeme molekuly ve vzduchu identifikovat pomocí rotačních a vibračních hladin. Při měření získáme informace o všech molekulách, se kterými se paprsek při letu srazil. Můžeme tedy díky tomu určit, jaké sloučeniny jsou v atmosféře přítomné a z měřené intenzity je možné zjistit i jejich koncentraci. Zpoždění signálu poté určuje vzdálenost sloučenin od zdroje.

Obr.2: Ramanův LIDAR: L – laser, E – expandér paprsku (kolimátor), T – teleskop, S – spektrometr, MA – multikanálový analyzátor

Vrácený laserový paprsek je na zemi zachycen teleskopem spolu s filtry, fotodetektorem a fotonásobičem. Díky tomu je možné pohltit odražené paprsky, a též paprsky rozptýlené směrem k teleskopu. Abychom byli schopni vypočítat vzdálenosti, potřebujeme vědět odraz a dobu letu laserového paprsku.

Rozptýlený laserový paprsek nám dává informace o složení atmosféry. Díky tomu je možné určit, o jaké molekuly se jedná dle různé frekvence, různé amplitudy a změny v čase. Pokud k naší aparatuře přidáme i spektrometr, jsme schopni určit spektrum přijatého paprsku.

Pomocí použitých zařízení jsme schopni změřit výšku spodní hranice oblačnosti, turbulence, profil mraků, proudění vzduchu v atmosféře, nebo výskyt různých látek v ovzduší.

Obr.3: LIDAR: L – laser, VT – vysílací teleskop, Z1 a Z2 zrcadla Newtonova teleskopu, M – monitorovaná oblast, F – filtr, FN – fotonásobič

 

Obr.4: Teleskopy: a – Newtonův teleskop, obraz převrácený; b – Cassegrainův teleskop, obraz převrácený; c – Gregoryho teleskop, obraz přímý

 

 

Autor textu: Kateřina Pilná

AR brýle Microsoft Hololens

Efektivnost využití simulací, 3D tisku, virtuální a rozšířené reality při stavbě vědeckých experimentů

By |

V tomto článku porovnáváme různé nástroje konstruktérů a vývojářů při stavbě vědeckých experimentů. V současné době trh nabízí velké množství nástrojů, které tzv. urychlí prototypování. Tyto nástroje jsou většinou velmi drahé a vyžadují specialisty, kteří s nimi umí pracovat. Při rozhodování, kterým směrem jít, je poměrně složité dopředu specifikovat všechny potřeby týmu tak, aby bylo prototypování co nejefektivnější. Chceme ukázat naši konstruktérskou cestu metodou rychlého prototypování za přispění počítačových simulací, technologie 3D tisku a zobrazení virtuální reality. Porovnáme náročnost na lidské zdroje, poměr cen a výslednou kvalitu prototypů.

1 ÚVOD

Ve vědeckém výzkumném Centru HiLASE je vyvíjeno více než dvacet laserových systémů pro vědecké a průmyslové aplikace. Tyto lasery mají různé výstupní parametry: od pikosekundových pulzů s energiemi 5 mJ – 0,5 J a opakovacími frekvencemi 1–100 kHz (lasery Perla na bázi technologie tenkého disku) až po systémy s výstupní energií 100 J v nanosekundových pulzech s opakovací frekvencí 10 Hz (lasery Bivoj a Kazi na bázi multi-slab laserových technologií) [1]. Paralelně s výzkumným tempem drží krok i technická realizace.

ETS (Engineering & Tech Support) tým dělá technickou podporu celému vědeckému týmu v Centru HiLASE. Na základě požadavků vědeckých pracovníků konstruuje, vyrábí, či nechává vyrábět součástky experimentů, které následně kompletuje a spolu s vědci i provádí funkční zkoušky těchto částí. Konstrukční zadání a požadavky vědeckých pracovníků přicházejí často v podobě ručních nákresů, náčrtů v MS Powerpoint či schematických 3D modelů. Konstruktéři z ETS teamu disponují poměrně širokou škálou nástrojů. Hlavním a prvním nástrojem je SOLIDWORKS Premium 2020, ve kterém se zhotovuje jak prvotní vizualizace řešení, tak výrobní dokumentace. Do toho vstupují stažené komerční modely, které lze použít např. pro virtuální a rozšířenou realitu, ale ne pro výrobní podklady. Prakticky nikdy se výroba jednotlivých komponent neopakuje. Vzhledem k cenové náročnosti těchto komponent není ani prostor na chyby a je nutné, aby každý prvek byl funkční již při první implementaci do systému. Z pohledu výroby se dá říci, že se jedná o zhotovení funkčních prototypů.

2 SIMULUJI, SIMULUJEŠ, SIMULUJEME

Pro prvotní ověření realizovatelnosti obvykle používáme simulační nástroje, které umožňují rychle přiblížit chování složitých dílů a sestav za daných provozních podmínek. To je zvláště výhodné v případě složitých a hmotných (tedy obtížně prototypovatelných) konstrukcí. Základními nástroji jsou lineární statické analýzy obsažené v programu SOLIDWORKS a dále simulace proudění tekutin a sdílení tepla (CFD – Computational Fluid Dynamics) obsažené v doplňkovém modulu SOLIDWORKS Flow Simulation.

2.1 Aby to něco vydrželo

Nejčastější využití nachází statická analýza při návrhu manipulačních vlastností a manipulačních prostředků pro jednotlivá laserová zařízení. Tato zařízení jsou díky své jedinečnosti často osazena do unikátních boxů, které vytvářejí nosnou a ochrannou strukturu laseru, stejně jako rozhraní pro jeho technologické a datové připojení. Pro bezpečnou manipulaci s takovým boxem je nutno navrhnout jeho optimální tuhost, aby se nedeformoval vlastní hmotností navýšenou o součet hmotností komponent laseru. Dále je nezbytné zkonstruovat manipulační prvky umožňující zavěšení celého zařízení na jeřáb, transport pomocí paletových a vysokozdvižných vozíků a přesné usazení na požadované místo. Tyto manipulační prostředky musí být konstruovány s ohledem na jejich maximální tuhost, kompaktnost a zároveň s minimálním mechanickým vlivem na laserový box. Na obr. 1 je vidět výsledek simulace prohnutí laserového boxu umístěného na podpěrách působením vlastní hmotnosti a přídavné zátěže.

Obr. 1 Statická analýza deformace laserového boxu

2.2 … a aby to chladilo

CFD analýzy jsou úspěšně používány stejně jako statické analýzy například při návrhu laserových boxů. Boxy kromě ochranné a nosné funkce zajišťují i optimální teplotní prostředí laseru. Toho lze dosáhnout např. vodním chlazením základové desky laseru (simulace gradientu teploty chladicího média probíhajícího v chladicích kanálech je vidět na obr. 2), které při vhodné konfiguraci odvádí teplo z bodových zdrojů – prvků laseru a přispívá ke stabilizaci teploty vnitřního prostředí boxu. Studie tedy v tomto případě zahrnuje nejen analýzu dynamiky tekutin, ale i přenos tepla.

Komplexní analýza přenosu tepla a proudění kapaliny v chladicích kanálech laserového boxu

Obr. 2 Komplexní analýza přenosu tepla a proudění kapaliny v chladicích kanálech laserového boxu

3 RYCHLÉ PROTYPOVÁNÍ V PROSTŘEDÍ LABORATOŘE

Další metodou ověření funkceschopnosti konstrukčního návrhu je zhotovení prototypu. V posledních několika letech pozorujeme masivní rozšíření aditivních technologií ve všech průmyslových odvětvích. Centrum HiLASE se rovněž rozhodlo zařadit tyto technologie do portfolia svých výrobních procesů. Hlavní výhodou technologie 3D tisku je rychlá a levná výroba poměrně kvalitních lehkých dílů.

3.1 Jsme soběstační a nejen časově flexibilní

Použitím 3D tisku se nám podařilo výrazně urychlit vývojový proces. Centrum HiLASE nemá prostorové kapacity pro vlastní výrobní dílny. Výrobu zajišťujeme buď ve sdílených dílnách Fyzikálního ústavu Akademie věd, nebo u externích dodavatelů. Díly, které jsme dříve nechávali vyrábět běžným způsobem, byly obvykle dodány 4–6 týdnů po schválení návrhu. Takto dlouhé čekací doby jsou pro vývoj nových zařízení značně nevyhovující a veškeré modifikace zabírají spoustu času.

Spouštěli jsme naše technologické pracoviště s jednou FFF (Fused Filament Fabrication) tiskárnou a v současné době máme již čtyři. Poptávka po tištěných součástech stále roste a v budoucnu bude nutné dokoupit další vybavení. Počet tištěných dílů v roce 2019 přesáhl 700 kusů.

Zřízením prostorově i finančně velmi úsporného technologického pracoviště FFF technologie jsme získali částečnou soběstačnost, která se odrazila i na časové flexibilitě. Nyní jsme schopni některé díly vytvářet během několika hodin od schválení designu. Běžně se díl montuje již druhý den od dokončení 3D návrhu. S takto velkou rychlostí výroby prototypových dílů jsme schopni řešit požadavky na jakékoliv konstrukční změny bez větších zpoždění.

3.2 Všechno zkombinujeme…

Ve velkém měřítku kombinujeme zakoupené komponenty s vlastními výrobky. Není výjimkou, že se na jednom stole sejdou díly vyrobené v USA, Německu a Anglii. Většinou z  důvodu nedostatečné kompatibility nebo nedostatku konstrukčních vlastností běžně dostupných komponent jsme vedeni k vlastním řešením. Konstrukční tým tedy musí přijít s řešením jak propojit dva nebo více nekompatibilních systémů, např. díly konstruované v imperiálním a v metrickém systému. Toto je okamžik, kdy se technologie 3D tisku ukázala jako velmi rychlý a efektivní nástroj, jímž lze vyrobit díl umožňující toto propojení. Takový díl je vidět na obr. 3. Propojuje rozměry obou systémů. Tištěný díl může také sloužit pro sjednocení závitů.

Závitová redukce spojující díly s rozměry v imperiálním a metrickém systému; příprava k tisku (vlevo), namontovaná v laboratoři (vpravo)Závitová redukce spojující díly s rozměry v imperiálním a metrickém systému; příprava k tisku (vlevo), namontovaná v laboratoři (vpravo)

Obr. 3 Závitová redukce spojující díly s rozměry v imperiálním a metrickém systému; příprava k tisku (vlevo), namontovaná v laboratoři (vpravo)

Při použití správného materiálu a nastavení tisku lze dosáhnout dostačující přesnosti a tuhosti. Máme tiskárny s více extrudéry, čímž můžeme vyrábět jeden díl kombinovaný z více materiálů. Spojením dvou materiálů dokážeme vytvořit speciální vlastnosti nebo různé barvy finálního dílu. Můžeme například snadno kombinovat materiály v jedné součásti.

3.3 Ještě se to sem musí vejít

Laserová laboratoř má své specifické prostředí, materiály a díly. Optické součásti laserových systémů jsou citlivé na vibrace. Optomechanické části, stojany a držáky proto musí být tuhé. Stabilitu výkonu těchto laserových subsystémů nelze snížit použitím plastových dílů [2]. Přesto lze technologii 3D tisku použít jako první krok v procesu návrhu ke kontrole životaschopnosti návrhu. Složitost a počet našeho laboratorního vybavení a prostorové omezení představují nezanedbatelné riziko kolize s jinými součástmi. Aby se tomuto riziku zabránilo, je před objednáním výroby drahé součásti vyroben levný plastový díl. Tato levná testovací součást je vyzkoušena na správném místě v systému, a tím ověřena prostorová správnost návrhu. Pokud dojde ke kolizi, je součást přepracována s nižšími náklady a spotřebou času. Jako ukázku lze použít držák pneumatického stolku na obr. 4, 5 a 6. Výsledný držák komplikovaného tvaru byl vyroben z hliníku a vážil 1,6 kg. Otestován byl plastovým prototypem. Ten prokázal správné prostorové uspořádání a umožnil zjednodušení připojovacích míst výsledného držáku.

Držák pneumatického stolku testovaný v laboratoři

Obr. 4 Držák pneumatického stolku testovaný v laboratoři

Tisková příprava držáku: 330 gramů použitého materiálu, časová náročnost 44 hodin tisku

Obr. 5 Tisková příprava držáku: 330 gramů použitého materiálu, časová náročnost 44 hodin tisku

Finální kovový držák namontovaný v laboratoři, celková doba dodávky cca 8 týdnů

Obr. 6 Finální kovový držák namontovaný v laboratoři, celková doba dodávky cca 8 týdnů

4 VIZUALIZACE FORMOU VIRTUALIZACE

Hotové a schválené konstrukční modely slouží nejen k výrobním, ale i k prezentačním účelům. V Centru HiLASE využíváme kromě klasických vizualizačních metod, jakými jsou například renderované obrázky, i moderní technologie virtuální a rozšířené reality. Tyto metody jsou si poměrně blízké a často bývají nesprávně zaměňovány.

4.1 VR není AR?

Virtuální realita (VR – Virtual Reality) vytváří kolem uživatele izolovaný virtuální prostor, který nezahrnuje prvky skutečného okolí. Výjimkou jsou např. limity pohybu uživatele, které jsou do virtuálního prostoru promítány.

Headset pro VR Oculus Rift S

Obr. 7 Headset pro VR Oculus Rift S

Rozšířená realita (AR – Augmented Reality) využívá pohled uživatele na skutečné okolní prostředí a jeho doplnění o virtuální objekty.

AR brýle Microsoft Hololens

Obr. 8 AR brýle Microsoft Hololens

Obě zařízení jsou obvykle koncipována jako stereoskopické brýle, u VR vytvářející virtuální prostor, u AR umožňující průhled a promítání virtuálních objektů do reálného prostoru [4]. Pro AR lze případně využít i zobrazovací zařízení s dostatečným výpočetním výkonem umožňující snímání okolí a své polohy– typicky chytrý telefon nebo tablet.

Z toho je jasně patrný rozdíl ve využití těchto technologií. VR umožňuje vytvoření komplexního virtuálního prostoru v zásadě nijak neomezeného vnějším prostředím a naopak AR aktivně s vnějším prostředím pracuje a využívá jej.

4.2 VR a AR jako nástroj (nejen pro PR)

V současné době je virtuální realita (Oculus Rift S) v Centru HiLASE používána v první řadě pro prezentaci vysokoenergetického laserového systému Bivoj, který je z pohledu 3D modelu charakteristický svými rozměry a členitou strukturou, jak lze vidět na obr. 9. Díky VR může být tento laser prakticky kdekoliv a kdykoliv detailně představen, čímž odpadá nutnost návštěvy laserové laboratoře a zároveň je uživateli virtuální reality umožněn absolutně svobodný a bezpečný pohyb v prostoru laseru. Jako výhodné se do budoucna jeví použití virtuální reality například pro prohlídky dalších laserových systémů a laboratoří nebo prezentaci záměrů laboratorních přestaveb a rekonstrukcí.

Kilowattový laserový systém Bivoj v prostředí virtuální reality

Obr. 9 Kilowattový laserový systém Bivoj v prostředí virtuální reality

Rozšířená realita (Microsoft Hololens) se využívá v případě modelů kompaktních laserových systémů Perla. Zde poskytuje efektivní zobrazení těchto laserů v reálném světě, jak je ukázáno na obr. 10. Z uživatelského hlediska to znamená umístění laseru jako virtuálního objektu libovolně do okolního prostředí, jeho prohlídku a základní seznámení pomocí interaktivních prvků modelu. Tento proces je zvláště užitečný v případě, že vizualizaci je nutno provést v kontextu daného prostředí, typicky z důvodů zástavby. To dává předpoklad pro další budoucí využití rozšířené reality v případě komerčních laserových systémů, kdy bude možno snadno ověřit jejich instalovatelnost u koncového zákazníka.

Tenkodiskový laserový systém Perla 100 zasazený do reálného prostředí pomocí AR

Obr. 10 Tenkodiskový laserový systém Perla 100 zasazený do reálného prostředí pomocí AR

Pro systémy virtuální i rozšířené reality je v současné době připravován vysoce detailní model druhé generace laserového systému Perla. Ten bude komplexně využíván pro výukové i marketingové účely.

 ZÁVĚR

Poměr finanční náročnosti mezi jednotlivými systémy jsme vztáhli k ceně za 3D CAD nástroje. Jako příklad outsourcingu vybrané technologie lze použít cenu konverze 3D modelu laseru Bivoj do VR aplikace, která činila přibližně 1/3 cenu zaškolení pro VR. Pokud je aplikace pro virtuální realitu doplněna například o 3D volumetrickou nahrávku průvodce s komentářem, může se její cena zhruba zdvojnásobit (tj. 2/3 ceny zaškolení pro VR).

Všechny uvedené nástroje vyžadují kromě doby nutné k vyhledání, vysoutěžení a nákupu hardwaru a softwaru také nezanedbatelný čas na zaškolení pracovníků pro jejich relativně vysokou specializaci. Z našich zkušeností vyplývá, že jeden pracovník – konstruktér nezvládne obsluhovat bez pomoci dalších specialistů všechna tato zařízení. V následující tabulce jsme se odhadli porovnání v přepočtu na ekvivalent plného pracovního úvazku (FTE – Full-time Equivalent).

Tab. 1 Finanční náročnost technologií [6–8, 11]

HW a SW pro technologii Jednotkové náklady na pořízení technologie [–] Jednotkové náklady na zaškolení [–] Celkové jednotkové náklady [–]
3D CAD
– SOLIDWORKS Premium
– Výpočetní a grafické PC
1,00 1,00 1,00
Simulační SW SOLIDWORKS
– Simulation Standard,
– Flow Simulation
1,27 2,60 1,42
3D tisk
– 3D tiskárna SigmaX R19
– SW Cura
– SW Simplify 3D
0,44 2,08 0,50
Rozšířená realita
– Microsoft Hololens
– SW Blender
– SW Unity 3D
0,22 7,95 0,52
Virtuální realita
– Oculus Rift S
– PC pro VR
– SW Blender
– SW Unity 3D
0,15 4,77 0,33

Tab. 2 Časová náročnost technologií [5, 7–11]

Technologie Čas na zaškolení [h] FTE [-]
3D CAD
– SOLIDWORKS Premium
32 0,8
Simulační SW SOLIDWORKS
– Simulation Standard,
– Flow Simulation
48 0,5
3D tisk
– 3D tiskárna SigmaX R19
– SW Cura
– SW Simplify 3D
25 0,5
Rozšířená realita
– Microsoft Hololens
– SW Blender
– SW Unity 3D
63 0,6
Virtuální realita
– Oculus Rift S
– PC pro VR
– SW Blender
– SW Unity 3D
61 0,6

Dalším zajímavým námětem je pomocný HW (typicky 3D tiskárny nebo sety pro virtuální realitu), který buď můžeme implementovat do jednoho pracoviště, nebo naopak jít cestou více oddělených pracovišť, které se potom více specializují a vytvářejí kapacitní prostor.

Obecně nelze říci, že by bylo možné nahradit klasické prototypování těmito pokročilými metodami. Lze ale často prototyp vytvořit na mnohem vyšší úrovni, a tím podstatně zkrátit časy prototypování. Vzhledem k tomu, že Hilase je vědeckým centrem, můžeme často zanechat takto vytvořený díl v dalším užívání, bez dalších nároků na redesign.

PODĚKOVÁNÍ

Práce na tomto článku byla finančně podpořena Evropským fondem pro regionální rozvoj a státním rozpočtem České republiky (Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání; projekt HiLASE CoE, čís. CZ.02.1.01/0.0/0.0/15_006/0000674; program NPU I, projekt čís. LO1602).

LITERATURA

(1) Divoky, M., Smrz, M., Chyla, M., Sikocinski, P., Severova, P., Novak, O., et al.: Overview of the HiLASE project: high average power pulsed DPSSL systems for research and industry. High Power Laser Sci. Eng. 2 (2014). https://doi.org/10.1017/hpl.2014.16
(2). Aliheidari, N., Tripuraneni, R., Hohimer, C., Christ, J., Ameli, A., Nadimpalli, S.: The impact of nozzle and bed temperatures on the fracture resistance of FDM printed materials. Proc. SPIE, Behav. Mech. Multifunct. Mater. Compos. 10165, 1016512 (2017). https://doi.org/10.1117/12.2260105
(3) Shubham, P., Sumit, J.: Optimization of process parameter to improve dynamic mechanical properties of 3D printed ABS Polymer using Taguchi method. In: ARSSS International Conference, Goa (2018)
(4) Bradski, G.R., Miller, S.A., Abovitz R.: Methods and Systems for Creating Virtual and Augmented Reality, US. Patent US10203762B2, 13. 6. 2015 https://patents.google.com/patent/US10203762B2/en
(5) 4 kroky, jak využít virtuální realitu ve výuce. (2020) https://www.vupi.cz/cs/akce/4-kroky-jak-vyuzit-virtualni-realitu-ve-vyuce-vzdelavaci-kurz-26-28-05-2020.html
(6) BCN3D SigmaX R19. (2020) https://www.abc3d.cz/produktova-stranka/bcn3d-sigmax-r19
(7) Getting Started with Augmented Reality Počítačový kurz. (2020) https://www.nobleprog.cz/cc/ar
(8) Introduction to Virtual Reality (VR) Počítačový kurz. (2020) https://www.nobleprog.cz/cc/vr
(9) Live Augmented Reality Workshop. (2020) https://circuitstream.com/workshop/upcoming-live-ar-workshop/
(10) Naučte se vytvářet aplikace ve virtuální realitě. (2020) https://www.vupi.cz/cs/akce/naucte-se-vytvaret-aplikace-ve-virtualni-realite-vzdelavaci-kurz-7-9-4-2020-1579085058.html
(11) SolidVision. (2020) https://www.solidvision.cz/

Autoři

Ing. Martina Řeháková, e-mail: martina.rehakova@hilase.cz, tel.: + 420 314 007 717, Ing. Pavel Crha, Ing. Jan Heřmánek, Ing. Karolina Macúchová, Ph.D., Milan Melichar, Václav Němec

HiLASE Centre, Fyzikální ústav AVČR, Za Radnicí 828, 252 41 Dolní Břežany

Perserverance Mars 2020 Rover

Lasery na Mars!

By |

S lasery se v dnešní době můžeme setkat v mnoha odvětvích. Jak všichni víme, laser se dá využít k řezání, sváření a je také důležitou součástí mnoha lékařských zákroků. Ne všichni si však dokáží představit, jak by nám mohl laser pomoci ve vesmíru. Proto bychom si toto využití nyní popsali a vysvětlili. Read More

Operace očí laser

Operace šedého zákalu aneb od vypichovačů po laser

By |

Jak jistě víme, laser s postupem času našel využití v mnoha odvětvích. Velmi důležité je jeho využití v medicíně. Vedle využití v chirurgii (sterilní řezání), dermatologii (odstranění pigmentových név nebo tetování) a stomatologii (vrtání zubů) je velmi důležité a převratné využití v oftalmologii. Velkým přelomem ve využívání laseru v oftalmologii bylo úspěšné léčení šedého zákalu.

Šedý zákal (katarakta) se u člověka projevuje snížením možnosti akomodace čočky. Při této nemoci se sníží možnost pacienta vidět na blízko a plně pohybovat okem. Čočka oka tvrdne, až se přemění v tvrdou „fazolku“. Díky tomuto procesu se zužuje zorné pole a může dojít až k úplné ztrátě zraku.

Operace katarakty je považována za nejstarší zákrok v dějinách nejen oftalmologie, ale také samotného lékařství. V minulosti (historické záznamy sahají do doby 2000 let př. n. l.) byla tato nemoc pouze oddalována. V té době existovali tzv. vypichovači, kteří prováděli reklinaci čočky (pomocí jehly zatlačili čočku hlouběji do sklivce) a tím rozšířili zorné pole pacienta. Pokud zatlačení nebylo možné, byla čočka jehlou roztříštěna. Při zákroku nebyla pacientovi podávána anestetika, jelikož v bělimě oka je malé množství nervů. Tento zákrok však nebyl sterilní a pacientovy ve většině případů tento zákrok zapříčinil infekci nebo zánět, a často docházelo následně k úplnému oslepnutí.

Operace očí, historie

Davielova lžička

Nová metoda léčby, tzv. extrakce šedého zákalu, byla světu představena až v roce 1747 Jacquesem Davielem. Operace byla založena na principu, ve kterém docházelo k rozříznutí oka a vyjmutí zakalené čočky. Pouzdro čočky bylo v oku ponecháno. Pokud v pozdější době došlo k opětovnému zakalení pouzdra čočky, musel se v pouzdře operativně vytvořit otvor, který umožňoval průchod světla.
K modifikaci operační metody došlo na konci 19. století. Při tomto zákroku docházelo k vyjmutí jak zakalené čočky, tak i jejího pouzdra. Při operaci byl používán nástroj zvaný Davielova lžička.

Další vývoj léčebné metody byl zaznamenán v 60. letech minulého století, kdy byla světu představena metoda kryoextrakce. Jejím principem bylo namražení čočky uvnitř oka a její postupné vyjmutí pomocí kývavých pohybů. Tato metoda však byla velmi nebezpečná, jelikož je u ní velké riziko narušení sklivcové bariéry a následných komplikacích při operaci. Po zákroku v oku zůstane z původní čočky pouze její čiré pouzdro, do kterého se následně pomalým usazováním fixuje čočka z umělé hmoty.
Revoluce v léčbě šedého zákalu proběhla v roce 1967, kdy Charles Kleman představil metodu fakoemulsifikace. Tato metoda ultrazvukového rozmělnění a následného odsátí čočky se používá dodnes. Zákroky byly původně prováděné za celkové anestezie, ale se zdokonalováním operačních technik se přešlo k anestezii lokální.

Šedý zákal

Oko se šedým zákalem

Stávající metodu léčby šedého zákalu si popíšeme přesněji. Jak již bylo řečeno, bavíme se o léčbě primární katarakty. Pokud se podíváme na oko postižené šedým zákalem, můžeme si všimnout, že čočka oka je zatmavená a málo pohyblivá.
Prvním krokem, který se při zákroku provádí, je natrasování bodů, aby bylo možné laser správně vycentrovat a zaostřit do jednoho bodu. Poté se pomocí excimerového laseru do oka vyšle laserový paprsek, který je koncentrovaný v místě tkáně tak, aby nedopadal až na sítnici. V oku se vytvoří plasma a spolu s ní také rázová vlna, která čočku roztříští. Poté jsou milimetrovým otvorem vyndány útržky čočky z oka. Dalším krokem je vypláchnutí pouzdra čočky pomocí solného roztoku, který je nejvíce podobný oční kapalině. Následně je umělá čočka vložena do pouzdra původní čočky pomocí milimetrového trychtýřku, který je přichycen dvěma háčky na trabekulu. Potom už jen dochází ke kontrole, zda vše správně sedí. Po zákroku, který trvá 15 až 20 minut, pacient odchází s obnoveným zrakem. V následujících několika týdnech musí dotyčný užívat oční kapky a po 14 dnech se dostavit na kontrolu.

V případě, že oční pouzdro nebylo dostatečně vymyté, může dojít ke vzniku sekundární katarakty. Buňky roztříštěné čočky totiž narůstají a vyplňují zadní stranu pouzdra. Pokud dojde k vytvoření sekundární katarakty, je potřeba provést další zákrok. Při této operaci se vytvoří jiskra za umělou čočkou, která vytvoří průboj, který opět ztvrdlé buňky roztříští a další postup se opakuje stejně jako v případě primární katarakty. Vývoj této metody léčby je velmi důležitý, jelikož může pacientovi plně navrátit zrak.

Od prvních metod léčby šedého zákalu jsme „ušli velkou cestu“ a jsme nyní schopni tuto nemoc léčit rychle, bezbolestně a s efektivními výsledky.

 

Autor textu: Kateřina Pilná

Obranné lasery – Ing. Tomáš Primus

By |

Historie laserů sahá do 60. let minulého století. Od té doby se začínalo uvažovat o možnostech použití laserů pro obranu. Za prezidenta Reagana v 80. letech se v USA začaly objevovat první nápady na využití laserů jako obranných zařízení proti létajícím objektům. Stále však nebyl vývoj laserů tak daleko, aby se tyto plány mohly uskutečnit, avšak myšlenka zůstala a americká vláda začala financovat první výzkumy v oblasti obranných laserů. Druhou myšlenkou, která se v souvislosti s lasery a jejich využitím v boji diskutovala, bylo využití laserů proti vojákům s cílem ochromit jejich vidění, popř. další měkké tkáně. To ale bylo zavrhnuto jako nehumánní a jedinou vývojovou linkou tak zůstalo využít laserů pro obranu proti létajícím objektům. Myšlenka se stala skutečností v roce 2014, kdy námořnictvo Spojených států instalovalo první obranný laser na letadlové lodi USS Ponce. Po několika letech výzkumu a utracení více než 40 milionech amerických dolarů byl na světě první funkční laserový obranný systém s názvem LaWS (Obr. 1). Jednalo se o pevnolátkový 30kW laser, který vzdáleně připomíná teleskop pro pozorování hvězd. Právě vývoj optiky pro takovéto lasery je problematický, protože na rozdíl od čoček, které se v průmyslu používají pro fokusování paprsku a mají ohniskovou vzdálenost v jednotkách centimetrů, je zde třeba fokusovat paprsek na vzdálenost stovek metrů. Nová generace laserového systému LaWS má efektivně eliminovat cíle až na vzdálenost 1,5 km. Myšlenými cíli jsou zejména drony, nebo nepřátelské čluny. Díky kamerovým systémům a propracovanému systému navádění dokáží obranné lasery velmi rychle zaměřit a eliminovat nepřátelské cíle. U plujících člunů to může být vyřazení motoru, u letícího dronu třeba zničení vrtulí.

Obr. 1 – Obranný systém LaWS využívající 30kW vláknový laser

Umístění prvních obranných laserů právě na lodě mělo i svůj význam. Lasery spotřebovávají velké množství energie, je potřeba je chladit a jsou poměrně rozměrné. Dále se testovala jejich odolnost proti slanému mořskému prostředí a rozmarům počasí. Vývoj jde stále dál a snahou je systémy zmenšovat, tak aby bylo možné jejich použití i na obrněných vozidlech pro eliminaci cílů na souši.
A jaká je hlavní myšlenka použití laserů ve vojenství? Jsou to určitě provozní náklady, kdy jedna střela, řekněme sestřelení, protože se tyto systémy jen málo kdy mílí, stojí jednotky dolarů. A oproti raketám, které stojí několik tisíc dolarů, mají obranné lasery velký potenciál. I to si uvědomují velké zbrojařské velmoci a vývoj laserů významně podporují.
V letošním roce má námořnictvo USA pořídit od firmy Lockheed Martin nové generace laserů LaWS za 150 miliónů dolarů. A to není všechno. Zároveň se diskutuje o dalším kontraktu za miliardu dolarů. Další vývoj je jasný, a to směrem ke větším výkonům používaných laserů. Ten má v následujících pěti letech dosáhnout až desetkrát víc, než první obranné lasery, a to až 300 kW. Zároveň je snaha o snížení hmotnosti a velikosti celého systému, zvýšení účinnosti (přeměna elektrické energie na světelnou) a využití umělé inteligence pro rychlou eliminaci více cílů.

obr.2 – Ukázka použití obranných laserů pro sestřelování dronů

obr. 3 – Vývoj obranných laserů a jejich aplikace na bojová vozidla

Co stojí za zmínku tak jsou i aktuální nevýhody obranných laserů. Je to zejména jejich použitelnost, protože aby mohl být laser použit potřebuje nějaký čas pro uvedení do provozu, zahřátí. Zároveň jsou současné systémy náročné na spotřebu energie a potřebu chlazení, což činí celý sytém velmi robustním. Posledním problémem je použitelnost za dobrých vizuálních podmínek a na cíle, které se nacházejí v dostřelu, což je třeba pouze 1-2 km od laseru. Vše si výzkumné týmy uvědomují a v následujících letech chtějí tyto nevýhody eliminovat. Pokud se to povede bude možné používat lasery např. pro sestřelování balistických raket v jakékoliv fázi jejich letu.
Vývoj jde stále dopředu a použití laserů pro obranu dostává stále nový rozměr a použitelnost.

https://www.theatlantic.com/politics/archive/2014/12/a-brief-history-of-militarized-lasers/453453/

https://www.lockheedmartin.com/en-us/news/features/2019-features/how-laser-weapons-are-changing-the-defense-equation.html

https://www.militaryaerospace.com/sensors/article/16722085/military-eyes-prototype-megawattclass-laser-weapon-for-ballistic-missile-defense-in-next-seven-years

https://breakingdefense.com/2014/12/star-wars-at-sea-navys-laser-gets-real/

https://www.spacedaily.com/reports/Navy_orders_laser_weapon_systems_from_Lockheed_Martin_999.html

Lasery v medicíně

By |

Autor: Kateřina Pilná

Jak jistě víte, laserová záření mají mnohá použití. S jejich pomocí můžeme svařovat, řezat, provádět diagnostiku materiálů, vyrábět zábavní techniku a to zdaleka není všechno. V tomto článku se však budeme zaobírat jejich využitím v medicíně. Musíme si nejprve uvědomit, že lasery využívají velké množství energie, která však může být pro lidské tělo i nebezpečná.

Nejdříve si připomeňme, co vlastně laser je. Laser (Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation) je optický zdroj koherentního a monochromatického elektromagnetického záření a je tvořen několika částmi. Těmi hlavními jsou aktivní prostředí, rezonátor a buzení (zdroj energie).

Abychom mohli říci, jak dopadne interakce laserového záření s tkání, musíme znát nejen parametry záření ale také biologické tkáně, se kterou přijde do styku. Dále záleží na typu interakce (primární nebo sekundární. Nejdůležitějšími parametry laseru je délka pulsu (doba, po kterou je tkáň vystavena záření), vlnová délka záření a hustota energie dopadající na tkáň. Typy tkání, které mohou být zasaženy laserovým zářením, jsou dva: tvrdé tkáně (sklovina, kost nebo kalcifikovaná tkáň cév) a tkáně měkké (ostatní tkáně).

Mezi primární typ interakce patří reflexe, absorbce, rozptyl, transmise a refrakce. Refrakce (lom) hraje významnou roli v ozařování transparentního média (tkáň rohovky). Při absorpci záření je nutné tkáně před i po zákroku chladit (ablativní fotodekompozice). U sekundárních parametrů (fotochemická interakce, teplotní interakce, fotoablace, plasmou indukovaná ablace a fotodisrupce) je třeba brát v potaz, že důsledky zásahu tkáně zářením nemusí být pouze chtěné (při operaci), ale mohou se vyskytnout také některé nežádoucí (zahřívání tkáně atd.).

První odvětví medicíny, kterému se budeme věnovat, je oftalmologie. Nejčastěji léčenou tkání v tomto odvětví je oční sítnice (protržení, odchlípnutí, diabetická retinopatie, stařecká degenerace, nádor). Abychom si přiblížili proces operace, vybereme si specifické onemocnění, na kterém si výhody použití laseru vysvěltíme. Diabetická retinopatie je onemocnění sítnice, které vzniká při cukrovce. Příznaky této nemoci jsou například zhoršení ostrosti vidění a vznik tmavých skvrn v zorném poli. Některé cévy v oku odumírají kvůli nedostatku kyslíku, aby však bylo i nadále zajištěno proudění do kyslíku do oka, tvoří se nové cévy, které však rostou na nesprávném místě (před sítnicí). Tyto nově vytvořené cévy způsobují krvácení do sklivce. Na léčbu sítnice se používá argonový laser (514 nm), kryptonový laser (568 nm) a Nd:YAG laser (532 nm). Léčba však nemoc pouze stabilizuje nebo zpomalí, k obnovení zraku nedochází.

Glaukom (zelený zákal) je onemocnění očí, které bez léčení může skončit trvalou ztátou zraku. Příznaky nemoci nejsou patrné až do doby, kdy se naruší centrální vidění. Možností léčby tohoto onemocnění je několik, zkusíme si tedy přiblížit alespoň některé. Laserová iridotomie je metoda léčby při které se vytváří otvor v plné tloušce duhovky. Před zákrokem, který je prováděn laserem, jenž je připojen ke štěrbinové lampě,  je pacientovi aplikována lokální anestezie. Při této metodě  se používá Nd:YAH (pro světlé duhovky)  nebo argonový (pro tmavé duhovky), Dalším možným zákrokem je cyklofotokoagulace. Principem této léčby je osvícení řasnatého tělíska pomocí výkonného laseru (Nd:YAG nebo diodový laser). Po ozáření se sníží tvorba nitrooční tekutiny, díky čemuž dojde i ke snížení nitroočního tlaku.

V dermatologii má laser široké využití při hojení jizev, ran, proleženin nebo třeba pigmentových skvrn. Pro tyto účely se využívají lasery s nízkým výkonem, díky čemuž lze dosáhnout biostimulace buněk tkáně. Léčba je potom velmi rychlá, efektivní a komfortnější pro pacienty. Pro kosmetické vady, jako je například akné nebo nechtěné ochlupení, se využívá termodestrukce, tento zákrok má zpravidla několik fází. Vždy je laser zamířen na melaninové buňky, které má zničit.

Chirurgický laser může fungovat na dvou psrincipech. Prvním z nich je odpařování kapalin z měkkých tkání, zatímco druhý princip je založen na rozbíjení molekulárních vazeb látek, které se nacházejí v tkáni. V chirurgii se při malých zákrocích, jako je například odstranění zarůstání nehtů, používá povrchový CO2 laser. Neodymový laser (1064 nm) spolu s rubínovým vodícím paprskem zase nachází své uplatnění při zástavě krvácení.

Využití laseru nese mnohé výhody i v odvětví urologie, v tomto případě jsou ale zákroky vykonané pomocí laseru pouze alternativou. Hlavním důvodem, proč se využití laserového záření dostává do popředí, je zkrácení doby léčby po operaci a také menší počet reoperací. Nejčastěji využívanými lasery v urologii jsou Holmium:YAG (2140 nm) a KTP lase (532 nm).

V gynekologii se laser nejčastěji používá k zacelování ran a k léčbě jizev. Lasery používané k zákrokům na sliznici však musí mít delší vlnovou délku, jelikož je sliznice na působení laseru citlivější než například kůže.

V revmatologii se laser používá při léčbě artróz a dalších onemocnění, v tomto případě je léčba vždy doprovázena léky. Díky protizánětlivým účinkům laseru (830 nm) se z něj stala samozřejmá součást standardní výbavy ve specializovaných pracovištích. Laser se také používá při rehabilitaci. Povchová aplikace se používá na léčbu jizev, kde se pro plošnou aplikaci využívá laserový scenner.

Ve stomatologii se využívá silného laseru místo zubních vrtaček. Výhodou jeho použití je menší bolestivost po zákroku. Široké využití má laser u zánětlivých onemocnění, paradontózy a při zvyšování odolnosti zubní skloviny.

Oftalmologický laserový systém

Odstranění mateřských znamének laserem

Autor textu: Kateřina Pilná

 

Buňka pro laserové svařování

Technologie svařování laserem

By |

Autor: Ing. Tomáš Primus, ČVUT

Spolu s vývojem potřeb trhu se vyvíjí i technologie laserového svařování. Progresivní rozvoj v posledních letech zaznamenala tato technologie zejména kvůli vývoji nových, vysokovýkonných diodových a vláknových laserů a dále také s vývojem robotů a automatizace. Laserové svařování je nejvíce zastoupené v automobilovém, leteckém, kosmickém, jaderném a lodním průmyslu. Dále také všude tam, kde jsou kladeny vysoké požadavky na kvalitu svaru, hloubku průvaru a vzhled. Laserové svařování využívá dvě základní techniky podle intenzity laserového paprsku. Při nižších intenzitách se využívá technika kondukčního svařování. Ta je založena na natavení povrchu materiálu a vytvoření spoje při jeho zchladnutí. Výsledný svar je mělký a velmi podobný svarům při obloukovém svařování. Při použití vyšších intenzit laserového paprsku dochází k penetračnímu svařování, kde se ve svarové lázni vytvoří dutina zvaná keyhole. Pro tuto metodu je typický štíhlý, dlouhý svar. Metodou kondukčního svařování se typicky svařují plastové materiály, metodou keyhole se svařují kovové materiály. [1] [2] [3]

Technologie laserového svařování – kondukční a penetrační způsob [11]

Pro svařování laserem se využívají pevnolátkové i plynové lasery, nejvíce s aktivním prostředím CO2, Nd:YAG a aktivního vlákna. V poslední době se dostávají do popředí i diodové lasery. Obecnou výhodou při použití pevnolátkových laserů je možnost vést paprsek v optickém vlákně kvůli snadnému dopravení paprsku od zdroje do procesní hlavy. Dále je tím také podpořena možnost polohování ve více osách – typicky svařování robotem. [3] [4]

Buňka pro laserové svařování

Buňka pro laserové svařování s využitím laseru a polohovacího stolu [4]

Výkon laserů pro svařování se liší podle materiálu a použité technologie. Pro svařování ocelí se používají lasery s výkonem jednotek až desítek kW. Nejvyšší aktuálně dosažení výkon svařovacích laserů je 120 kW a tento laser se používá pro svařování lodních trupů.

Na začátku tohoto článku byly zmíněné hlavní techniky laserového svařování, z nich pak vychází další, které nejsou tolik známé, ale mají velký potenciál. Tou první, kterou bych zmínil, je technika od firmy IPG [5] a jejím hlavním smyslem je nahradit techniku bodového (odporového) svařování v oblastech vysoce namáhaných spojů v automobilovém průmyslu. Technologie seam stepper kombinuje poznatky z odporového svařování a vysoce výkonné vláknové lasery. Princip této technologie spočívá v přitisknutí kleští v oblasti spoje dvou plechů a vytvoření svarové housenky pomocí rozmítání laserového svazku. Díky využití kleští podobných těm pro bodové svařování, je laser seam stepper bezpečné pro své okolí a spadá tedy do bezpečností třídy 1. To znamená, že není zapotřebí mít kolem svařovací buňky speciální ochranné prvky. [5] [6] Po přitisknutí kleští ke spojovanému místu se provede svar, který má podobu svarové housenky. Na rozdíl od bodového svařování, je takto vytvořený spoj únosnější a pevnější. Je proto možné odporové bodové svary nahradit menším počtem laserových svarů, a tím zmenšit potřebný prostor na plechovém dílu pro svary a zároveň zkrátit výrobní časy a nutnosti dalšího polohování robota. V praxi se tato technika používá u svařování karoserií automobilu VW Golf, konkrétně se jedná o přivaření C sloupku (mezi dveřmi řidiče a Imagezadními dveřmi). Díky použití technologie laser seam stepper je výrobní čas poloviční, stejně tak i počet svarů, za dodržení stejné únosnosti spoje jako u klasického bodového svařování.

Obr. 3: Speciální laserová hlava pro seam stepper podobná bodovacím kleštím [5]

Další technologií představenou firmou IPG je technologie trifokálního svařování. Podstatou této metody je rozdělení svařovacího paprsku na tři paprsky, z toho dva slouží pro předehřev a třetí pro hlavní svařování. Hlavními výhodami této technologie jsou zejména: snížení potřeby předčištění součásti a lepší průvar díky předehřevu. Technologie trifokálního svařování je dobře aplikovatelná např. pro svařování žárově zinkovaných ocelových plechů. Standartně se pro trifokální svařování např. střechy automobilu k rámu používají lasery s výkonem 4,5 kW.

Technologie trifokálního svařování - model

Obr. 4: Technologie trifokálního svařování – model [12]

Ze všech zmíněných technologií je technologie adjustable mode beam (AMB) nejnovější. Tato technika laserového svařování umožňuje kombinovat techniku svařování prstencovým a Gaussovským profilem paprsku. [7] Při klasickém keyhole svařování (z úvodu tohoto článku) laserový paprsek taví materiál, který se odráží od pevných stěn v okolí svarové lázně a může docházet k rozstřiku taveného materiálu. Tyto odlétající kapičky mohou způsobovat optické vady na svařovaném materiálu. Technologie AMB omezuje výtrysk materiálu a způsobuje lepší provaření. [7]

Porovnávání technologie svařování

Obr. 5: Porovnání technologie svařování Gaussovským profilem svazku a technologií ABM [7]

Porovnání technologie svařování Gaussovským profilem svazku a technologií ABM [7]Poslední „speciální technikou“ laserového svařování je skenerové svařování (Remote laser welding), které je ale už v běžné praxi používanou technologií. V této technologii se místo klasické svařovací hlavy používá skenovací hlava, stejná jako např. pro mikroobrábění nebo popis. [8] Paprsek je ve skenovací hlavě vychylován pomocí dvou zrcátek v osách x,y, a v kombinaci spolu s šestiosým robotem, má tato technologie k dispozici 8 stupňů volnosti. S výhodou se zde využívá pohybu svazku po polokružnicích, zvaný wobbling. [9], [10]

V porovnání s klasickými technologiemi svařování je laserové svařování produktivní, dobře se automatizuje a zajištuje úzký a hluboký průvar. Nevýhodu jsou pak vysoké pořizovací náklady a nutnost ochrany před laserovým zářením. Díky zmíněným výhodám a klesajícím cenám laserových zdrojů spolu s rostoucí účinností přibývají další nová odvětví, již tak velmi silně zastoupeného, laserového svařování.

Skenovací svařování

Obr. 6: Skenovací zařízení – Trumpf [13]

Použitá literatura:

1. MRŇA, L. Aktuální možnosti v laserovém svařování. Brno: 2018, č. 2018/1, s. 44 [cit. 2018-11-04]. Dostupné z: https:/​/​www.mmspektrum.com/​clanek/​aktualni-moznosti-v-laserovem-svarovani.html
2. MRŇA, L. Odbor technologie svařování a povrchových úprav. In: Technologie využívající laser [online]. 2014 [cit. 2018-11-10]. Dostupné z: http:/​/​ust.fme.vutbr.cz/​svarovani/​img/​opory/​hsv_specialni_metody_svarovani_svarovani_laserem_2013_mrna.pdf
3. KATAYAMA, S. Handbook of Laser Welding Technologies [online].. GB: Woodhead Publishing Ltd, 2013 [cit. 2020-04-28]. ISBN 0857092642.
4. TRUMPF. TRUMPF. TruLaser Weld 5000 [online]. 2020 [cit. 2020-04-27]. Dostupné z: https:/​/​www.trumpf.com/​cs_CZ/​produkty/​stroje-systemy/​zarizeni-pro-svarovani-laserovym-paprskem/​trulaser-weld-5000/
5. SIEWERT, A. a K. KRASTEL. Fiber laser seam stepper replacing resistance spot-welding. Burbach, Německo: Laser Technik Journal, 2014, č. 4 [cit. 2018-listopad-02]. Dostupné z: https:/​/​www.ipgphotonics.com/​en/​115/​Widget/​Fiber+Laser+Seam+Stepper+Replacing+Resistance+Spot-Welding.pdf
6. CORPORATION, I. P. IPG Laser Systems. The Laser Alternative to Resistance Spot Welding [online]. 2019 [cit. 2020-04-28]. Dostupné z: https:/​/​lasersystems.ipgphotonics.com/​products/​laser-seam-stepper/​Laser-Seam-Stepper#nav-products-specifications
7. IPG, P. C. IPG Photonics. YLS-AMB Adjustable Mode Beam Lasers [online]. 2019 [cit. 2020-04-29]. Dostupné z: https:/​/​www.ipgphotonics.com/​en/​217/​FileAttachment/​AMB+Welding+Benefits.pdf
8. SCANLAB GmbH. Remote Laser Welding [online]. [cit. 2018-listopadu-04]. Dostupné z: https:/​/​www.scanlab.de/​en/​products/​advanced-scanning-solutions/​remote-laser-welding
9. SPI Lasers. Tailored Precision Micro Welding with a CW/M Fiber Laser [online]. [cit. 2018-listopad-04]. Dostupné z: https:/​/​www.spilasers.com/​application-welding/​tailored-precision-micro-welding-with-a-cwm-fiber-laser/
10. Industrial laser solutions for manufacturing. Remote laser welding in automotive production [online]. 9. ledna. 2011 [cit. 2018-listopad-04]. Dostupné z: https:/​/​www.industrial-lasers.com/​articles/​print/​volume-26/​issue-5/​features/​remote-laser-welding-in-automotive-production.html
11. MRŇA, L. a P. HORNÍK. Pokročilé metody laserového svařování. 2017, č. 3, s. 104 [cit. 2018-listopad-04]. Dostupné z: https:/​/​www.mmspektrum.com/​clanek/​pokrocile-metody-laseroveho-svarovani.html
12. IPG Photonics. Fiber Lasers for Trifocal Brazing and Welding [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné z: https:/​/​www.ipgphotonics.com/​en/​products/​lasers/​high-power-cw-fiber-lasers/​1-micron/​yls-br#[applications-94]
13. Trumpf. Skenerové svařování – vysoce produktivní obrábění bez prostojů [online]. [cit. 2018-listopad-04]. Dostupné z: https:/​/​www.trumpf.com/​cs_CZ/​pouziti/​svarovani-laserovym-paprskem/​skenerove-svarovani/

 

 

Chirurgické aplikace laserů

By |

Již krátce po tom, co v roce 1960 Theodore H. Maiman předvedl první funkční laser – jednalo se tehdy o pulsní rubínový laser – začalo se uvažovat o praktických aplikacích této technologie. Připomeňme, že laser je přístrojem, který je schopen vyzařovat světlo ve formě úzkého, koherentního a monochromatického svazku. Tím se liší od přirozených světelných zdrojů. Ostatně samotné slovo laser je akronymem z anglického Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation – tedy „zesilování světla stimulovanou emisí záření“. Máme tedy co dělat s technologií, která může pomocí usměrněného proudu fotonů přenášet značné množství energie na úzce vymezeném prostoru.

To ji předurčuje k tomu, aby byla dobře aplikovatelné v oborech, které vyžadují efektivitu a mimořádnou přesnost. Což jsou přesně ty kýžené vlastnosti, které si vyžaduje chirurgie. Účinek správně aplikovaného laseru na tkáně je totiž takový, že energii paprsku přeměňuje na energii tepelnou. Ta se v úzkém prostoru paprsku projeví tak, že – naprosto prozaicky řečeno – řeže.

Laserový skalpel má tak oproti skalpelu klasickému několik výhod, především pracuje s velmi jemným profilem řezu a při kombinaci se správnými řídícími technologiemi je mnohem přesnější, než dokáže být ruka sebešikovnějšího chirurga svírající ocel. Při správném nastavení a za ideální konfigurace tak paprsek řeže bez zásahu do okolních tkání a jeho účinek de facto probíhá na molekulární úrovni rozpouštěním vazeb. Samozřejmostí takové operace je navíc naprostá sterilita.

V medicíně se laserové přístroje dělí podle výkonu, kdy se hovoří o laserech neinvazivních čili terapeutických (do 500mW) a o chirurgických – invazivních (nad 1W). Vedle určení výkonu navíc každá chirurgická aplikace vyžaduje velmi přesnou specifikaci použití laseru. Zjednodušeně řečeno: paprsky o kratší vlnové délce nepronikají tak hluboko do tkáně, působí ale silněji; delší vlnové délky mají zase slabší účinek, ale hlubší průnik. Podle potřebného efektu se volí i typ používaného laseru, kdy například neodymový laser je vhodný pro gastroenterologické operace, excimérový při zprůchodňování cév a např. barvivovým se rozbíjejí žlučníkové kameny. Paleta užívaných laserů je ale ještě mnohem širší.

Zajímavé je, že podle nastavení laseru může lékař dosáhnout různých efektů při zasažení tkáně, z nichž každý je vhodný pro jiný typ zásahu. Hovoří se tak o těchto účincích laserového paprsku: Fotokoagulace, tedy v podstatě zničení tkáně sražením. Toto má široké využití při korekci počínající ztráty zraku, nejčastěji u tzv. diabetické retinopatie. Dalším možným zásahem je vaporizace, odpaření, tkáně. Podobným efektem je tzv. ablativní fotodekompozice, kdy se v z tkáně v podstatě vysokou teplotou odpařují části molekul. Při využití laseru k prudkému zvýšení teploty v tkání (až na 1250 °C) dochází ke zvýšení tlaku a roztržení struktury tkáně – laser pak opravdu doslova řeže. Lasery lze ale dosáhnout i sofistikovanějších efektů vyvolaných reakcí na extrémní podmínky laserového paprsku. Příkladem je tzv. fototermální efekt, kdy lze laserem zastavit krvácení některých tkání. Jiným příkladem je tzv. fotochemická reakce, kdy energie laseru v podstatě aktivuje proces změny chemické struktury tkáně.

S takovou škálou možností jistě nepřekvapí, že laserové technologie suverénně zasáhly do celé řady lékařských odvětví, kde je potřeba chirurgických zásahů. Vůbec poprvé se laseru užilo při oftalmologických operacích, v praxi prvně již v roce 1987. Citlivé prostředí oka je jako dělané pro užití přesných a pevně cílených zásahů laserového paprsku. Variant operací existuje dnes obrovské množství a lze s nimi jak napravovat zrakové vady, tak odstraňovat degenerativní nemoci jako různé zákaly, retinopatie a podobně.

S trochou nadsázky lze říci, že co je v laserových technologiích supermoderní, to se brzy aplikuje v oftalmologii. Dnes se například prosazují zásahy pomocí tzv. femtosekundového laseru. To je zařízení, které je schopné v řádech femtosekund (1 sekunda = 1015 fs) produkovat laserové pulsy, které vytváří v oční tkáni rastrové tvary sloužící ke korekci vad a odstraňování šedého zákalu. Sám femtosekundový laser je přitom strojem, který by se před 20-30 lety vyjímal spíše ve sci-fi románu.

Chirurgické využití mají lasery i v ortopedii, kdy pomáhají léčení kostí, také ale odstraňují různé nádory, puchýře a cysty, které mohou během léčby vznikat. Stále větší roli pak mají lasery při operacích trávící soustavy, protože tkáně střev i žaludku dobře reagují na výše řečenou koagulaci. Je tak možné odstraňovat nejen žaludeční vředy, ale i nádory a cévní deformace.

Samostatným tématem by bylo využití laserů ve stomatologii. Silné lasery začínají nahrazovat zubní vrtačky, kdy je možné soustředěným paprskem přímo „vrtat“ tvrdý materiál zubů, a to při mnohem nižší bolestivosti. I slabší, krátkovlnné lasery ale pomáhají, neboť stimulují tkáně při léčbách paradontóz, zánětů, demineralizace zubů a podobně. Dokonce existuje technologie, která pomocí laserových aplikací zvyšuje odolnost skloviny.

Dodejme ještě, že velkým lékařským oborem, v tomto případě nechirurgickým, který lasery také opanovaly, je dermatologie. Zde se využívají spíše lasery s nízkými výkony, které stimulují tkáně a pomáhají tak odstraňovat jizvy, hojit rány, léčit opary a proleženiny, odstraňovat nežádoucí ochlupení a akné a podobně. Na jednu stranu se může takové ozařování zdát oproti femtosekundovým pulsům při operacích oka tak trochu banální, na druhou stranu ale pomáhá odstraňovat deformace a vrozené vady, které byly dříve neřešitelné. A to všechno při zachování vysokého komfortu pacienta. Další nechirurgické aplikace jsou například v gynekologii, kde se stimulací tkání pomáhá léčení ran a jizev. V revmatologii se zase využívá protizánětlivý účinek laserové terapie při léčbě artróz.

Ze všech oborů lidské činnosti je tak medicína jedním z těch, kde dnes laserová technologie pomáhá nejvýrazněji. To dává člověku důvod k jistému technooptismu. Existují samozřejmě i vojenské aplikace laserů (o těch někdy příště), ale obecně je myslím povznášející, že co se v popkultuře stalo nezbytnou rekvizitou sci-fi válek, to je v reálu silným nástrojem záchrany zdraví a života.