Využití laserů k holografii

V klasickej fotografii je pomocou optickej sústavy zobrazený trojrozmerný objekt do roviny obrazového senzoru, ktorý túto projekciu intenzitne zaznamená. Intenzitne znamená, že sledujeme iba množstvo energie, ktorá dopadne do daného miesta záznamu, bez ohľadu na to, z ktorého smeru. Tým sa stráca podstatná časť informácie o svetelnej vlne odrazenej od objektu, ktorou je jej fáza.

Vzhľadom na to, že frekvencie viditeľného svetla sú rádovo v stovkách THz, čo je vysoko nad možnosťami najrýchlejších senzorov, nie je možné fázu a fázové rozdiely merať priamo. Pokiaľ teda chceme „odfotiť“ objekt trojrozmerne, musíme nájsť spôsob ako uchovať ako amplitúdovú, tak aj fázovú zložku svetelnej vlny v intenzitnom zázname.

Holografia predstavuje takúto záznamovú a zobrazovaciu techniku, umožňujúcu dokonale uchovať a reprodukovať svetelné pole v rovine záznamu. Z toho vychádza aj samotný názov techniky: holos – úplný, grafein – zaznamenať, i.e. úplný amplitúdovo-fázový záznam.

Záznam a rekonštrukcia hologramu

Holografický záznam trojrozmerného objektu prebieha s použitím svetla rozptýleného na objekte (objektová vlny) a druhej prídavnej (referenčnej) vlny, ktorá dopadá priamo na záznamový materiál/senzor. Tieto dve vlny vytvárajú v rovine záznamu interferenčné pole, ktoré je intenzitne zaznamenané. Podstatné ale je, že tvar tohto poľa závisí nielen od amplitúdy, ale aj od fázy interferujúcich vĺn. Takýto záznam, nazývaný hologram, preto nesie kompletnú informáciu o zaznamenávanom svetelnom poli a teda aj o objekte, z ktorého pochádzalo.

Pre spätnú rekonštrukciu zaznamenaného objektu je potrebné osvetliť spracovaný hologram pôvodnou referenčnou (teraz nazývanou rekonštrukčnou) vlnou. Tá bude difraktovať na zaznamenanej pseudo-periodickej mikroštruktúre hologramu (Obr. 1) čím, medzi iným, spätne vytvorí pôvodnú objektovú vlnu. V prípade obrazového hologramu takto môže pozorovateľ cez hologram vidieť rekonštruovaný objekt dokonale identický originálu.

Pri samotnom zázname hologramu existuje niekoľko možností vzájomného umiestnenia objektu, referenčnej vlny a záznamovej dosky / senzoru. V každom prípade je ale nutné použiť svetelnú vlnu, ktorá je koherentná, t.j. je schopná interferovať s „podobným žiarením“, ako napríklad dve rôzne časti jednej vlny. Túto požiadavku obecne spĺňa vlna, ktorá je striktne monochromatická (jednofarebná) a šíri sa jedným smerom, čo sú vlastnosti svetla laserových lúčov.

Na obrázku Obr. 2a je znázornená bežne používaná optická konfigurácia pre záznam transmisného hologramu. Zväzok koherentného svetla je rozdelený na dve časti: na a) osvetľovací zväzok, ktorý dopadá na holografický záznam po rozptýlení sa na zaznamenávanom objekte, a na b) referenčnú vlnu dopadajúcu na záznam priamo.

Po expozícií a spracovaní záznamu je fyzický objekt odstránený a hologram v pôvodnej pozícii osvetlený rekonštrukčnou vlnou (Obr. 2b). Tá difrakciou na transmisnom holograme bude reprodukovať divergujúcu vlnu od pôvodného objektu. Pokiaľ osvetlíme hologram konjugovanou vlnou (t.j. vlnou s totožnými vlnoplochami, ale opačným smerom šírenia) k referenčnej, vznikne difrakciou na holograme konvergentná vlna do miesta pôvodného objektu (Obr. 2c). Takýto reálny obraz, t.j. obraz ktorý sa dá zachytiť na plátno, sa dá použiť ako objekt pre ďalší hologram, kde objekt bude umiestnený v rovine hologramu.

 

Druhým typom hologramu je hologram reflexný. V tomto prípade dopadajú referenčná a objektová vlna na záznam z opačných strán. Pri rekonštrukcii sú tak rekonštrukčná aj objektová vlna na rovnakej strane hologramu. Jeho podstatnou výhodou oproti transmisnému hologramu je, že objemová reflexná štruktúra je vysoko spektrálne selektívna. Ak takýto hologram osvetlíme bielym svetlom bežnej lampy, hologram z celého bieleho spektra odrazí iba jednu vlnovú dĺžku odpovedajúcu farbe laseru použitého pri zázname, a teda na rekonštrukciu nepotrebujeme laserové svetlo. Naproti tomu v transmisnom holograme rekonštruovanom bielym svetlom budú efektívne difraktovať všetky časti spektra. Každá časť vytvorí obraz, ale na inom mieste a v inej veľkosti. Pokiaľ teda nechceme pozorovať farebný fľak, ale pôvodný objekt, musíme transmisný hologram rekonštruovať laserovým svetlom.

Vyššie uvedené hologramy budú z princípu jednofarebné. Plnofarebný reflexný hologram je možné vytvoriť napríklad zložením troch laserov (červeného, zeleného a modrého) počas záznamu. Transmisný hologram, v špeciálnom prípade, že obetujeme vertikálnu paralaxu rekonštruovaného obrazu, môže byť tiež plnohodnotne rekonštruovaný bielym svetlom. Podobne reflexnému hologramu, spojením troch takýchto dúhových hologramov, vznikne plnofarebný záznam.

Záznamové materiály

Záznamový materiál v klasickej obrazovej holografii je umiestnený vo forme tenkej vrstvy na povrchu sklenenej dosky. Tento materiál (halogénstrieborná emulzia, fotorezist, fotopolymér, a iné) musí mať veľmi vysokú priestorovú rozlišovaciu schopnosť, aby dokázal zaznamenať interferenčné pole. Perióda tohto poľa Λ = λ / [2n sin(θ/2)], kde λ je použitá vlnová dĺžka laserového svetla, n index lomu záznamového materiálu a θ uhol medzi obrazovou a referenčnou vlnou, sa pohybuje rádovo v tisícoch čiar na milimeter.

Digitálna holografia

Pri zvolení malého uhlu θ, budú interferenčné prúžky dostatočne veľké na to, aby sa dali zachytiť aj digitálne priamo na obrazový senzor (CCD, CMOS, Obr. 1). V digitálnej holografii je takto zaznamenaný hologram následne rekonštruovaný numericky.

Opačný proces, teda numerický návrh difrakčnej štruktúry, jej fyzická realizácia do optického prvku, alebo zobrazenie na dynamickom priestorovom svetelného modulátore a následná optická rekonštrukcia, je tiež bežne rozšírený. Vzhľadom na vysokú výpočtovú a ešte vyššiu výrobnú náročnosť, sa však táto metóda nepoužíva pre obrazové hologramy.

Použitie

Hologramy majú širokú škálu uplatnení. Denne sa s nimi stretávame napríklad na ochranných prvkoch bankoviek a cenných predmetov, kde ich priestorová premenlivosť znemožňuje jednoduché okopírovanie. Naviac, použitím netriviálnej referenčnej vlny, je možné obrazovú informáciu skryť/zašifrovať a výrazne sťažiť napodobenie takéhoto bezpečnostného prvku.

Ďalej sa holografia uplatní v podobe difrakčných holografických optických elementov (HOE) schopných korekcie vád klasickej optiky, smerovanie svetla LED osvetlenia definovaným smerom pre efektívne využitie výkonu, tvarovania a skenovania laserových zväzkov, dynamickej manipulácie s mikročasticami, v presnej metrológií, vo vysokokapacitnom ukladaní informácií a ďalších aplikáciách.

Fejkové hologramy

Pojem holografia je laicky často nesprávne používaný pre akúkoľvek technológiu spojenú s 3D zobrazovaním, prevažne pre „holografiu“ zo sci-fi filmov a hier. Je nutné poznamenať, že objekt rekonštruovaný hologramom, či už pred alebo za rovinou záznamu, pozorovateľ uvidí len v oblasti ohraničenej okrajom holografického záznamu. Musí sa teda pozerať na fyzický hologram s difrakčnou štruktúrou, nie voľne do vzduchu. Naviac, výpočtový výkon a zobrazovacia technológia pre veľkoformátové hologramy v reálnom čase v súčasnosti neexistuje. To znamená, že 3D objekty voľne sa vznášajúce vo vzduchu neodpovedajú realite holografie.

Našťastie pre fanúšikov sci-fi žánru, v posledných rokoch prebieha vývoj volumetrických a autostereoskopických displejov, ktoré sú podobného 3D zobrazovania pre zábavný priemysel, či medicínske aplikácie schopné. Princíp ich fungovania je ale celkom iný.

Zdroje:

[1] Fiala P., Richter I.: Fyzikální optika. Praha: Vydavatelství ČVUT, (2005), ISBN 80-01-03183-7.

[2] Saxby, G.: Practical holography. 2nd ed. New York: Prentice Hall, (1994), ISBN 01-309-7106-5.

[3] Hariharan P.: Optical holography: principles, techniques, and applications. 2nd ed. New York: [] Cambridge University Press, (1996), ISBN 05-214-3965-5.

[4] Wolverton, M. „Where are all the holograms?“, Photonice Focus, SPIE (2021), online (https://spie.org/news/photonics-focus/novdec-2021/what-happened-to-the-hologram)

[5] https://en.wikipedia.org/wiki/Holography

[6] https://holocenter.org/what-is-holography/different-types-of-holograms

Zobrazit článek ve Studovně

Úvod do spektroskopie

Zobrazit článek ve Studovně

Lasery v dermatologii

Vývoj moderní diagnostiky i terapie je v našem století výrazně ovlivněn rozvojem techniky. Stále nové objevy z fyziky, elektroniky a dalších oborů vedou k hledání jejich využití v medicíně. Výjimkou není ani laser.

Šedesát let od jeho objevení si jen stěží dokážeme představit, že ještě před několika lety byl laser pouze empirickou technikou, akademickou studií nebo futuristickým projektem. V průběhu let a s vývojem technologie se navzdory počátečním dojmům laser stal základním, nenahraditelným a všudypřítomným zařízením moderní vědy. Patří tak k nejvýznamnějším technickým objevům druhé poloviny 20. století.

Řada technických pozorování a cílených výzkumů prokázala příznivý efekt laserového záření na živou tkáň. Potvrdila se tak možnost jeho léčebného využití. Laseroterapie se v posledních letech těší stále větší oblibě. Lasery si našly své místo téměř ve všech oblastech medicíny (jak v léčbě, tak ve výzkumu) a jejich aplikace se neustále dynamicky rozvíjejí.

Unikátní vlastnosti laserů jsou využívány i v dermatologii. Revoluci pro neinvazivní laseroterapii znamenaly diodové lasery. Dnes výrobci nabízí širokou škálu diodových laserů o různých výkonech a v širokém spektru vlnových délek. A co je nejdůležitější – jejich cena je přijatelná pro většinu zdravotnických zařízení.

V současnosti je velké množství pozornosti věnováno volbě zdroje světla pro laseroterapii. Dříve se používal He-Ne laser (který emituje světlo o vlnové délce 632,8 nm), ale dnes se dává přednost laserům na bázi polovodičů. Vlnové délky využívané v laseroterapii jsou v oblasti červeného spektra a NIR oblasti (blízkého infračerveného světla), tj. vlnových délek 600 až 1070 nm. Tento rozsah umožňuje nejlepší penetraci do tkání, neboť hlavní tkáňové chromofory (hemoglobin a melanin) vykazují nejvyšší absorpci na vlnových délkách kratších než 600 nm. Světlo o vlnových délkách v rozsahu 600–700 nm je využíváno k ovlivňování povrchově uložených tkání, zatímco delší vlnové délky ve spektru 780–950 nm pronikají hlouběji a hodí se tak k terapii hlouběji lokalizovaných struktur.

Historie

V roce 1963 Leon Goldman, známý také jako „otec laseru v medicíně“, jako první použil laser v dermatologii. Tím předznamenal éru nepředstavitelného technologického rozvoje a inovativního terapeutického potenciálu. Ve svých prvních studiích popsal účinky Maimanova laseru při selektivní destrukci kožních pigmentových struktur, jako jsou černé chloupky. Vysvětlil také potenciální využití rubínového laseru a inovativnějšího Q-switched zařízení při odstraňování tetování a možné léčbě dalších pigmentových lézí, jako jsou névy a melanomy.

V roce 1967 Dougherty experimentoval s použitím laseru při aktivaci fotosenzitivních látek, které byly schopny selektivně vázat a ničit rakovinné buňky. Jeho práce představovala původ fotodynamické terapie. K velkému pokroku laserové terapie však došlo až v roce 1980, kdy Rox Anderson a John Parrish zavedli tzv. teorii selektivní fototermolýzy. Při ní použitím specifické vlnové délky dosahujeme zničení konkrétních molekul (nebo chromoforů), což umožňuje lepší lokalizaci tepelné energie a minimalizaci poškození okolní tkáně.

Jen o tři roky později Oshiro Atsumi popsal použití neinvazivních laserů a jejich mechanismy působení. Ve stejné době Passerella studoval účinky laseru na mitochondrie. Konečně pak v devadesátých letech došlo k nárůstu studií v oblasti využití laseru v dermatologii, ať už se jednalo o oblast laserové epilace nebo laserového omlazení.

Laser má v dermatologii tři hlavní cíle a využití:

• podporu hojení ran, reparaci tkání a prevenci vzniku nekrózy
• zmírnění zánětu a edému při poranění nebo chronických onemocněních
• při analgezii

Chceme-li dosáhnout laserovým zářením na biologické tkáni žádaného efektu, musíme se řídit pravidlem tzv. selektivní fototermolýzy. Na ošetřovaný cíl (tzv. chromofor) působíme elektromagnetickým zářením s takovými vlastnostmi a vlnovou délkou, které mají minimální vedlejší efekty na okolní tkáň.

Dělení laserů

Lasery lze rozdělovat podle různých kritérií. Nejčastěji rozlišujeme typy laserů podle aktivního prostředí, časového režimu provozu laseru, výkonu, nebo dle typu ošetřované léze.

• Podle časového režimu dělíme lasery na kontinuální, pulzní a kvazi kontinuální.
• Na základě aktivního prostředí rozlišujeme mnoho různých druhů laserů: pevnolátkové, polovodičové, plynové, kapalinové, plazmové a lasery s volnými elektrony.
• Dle výkonu lze lasery dělit na nízkovýkonné (neinvazivní) a vysokovýkonné (invazivní).

Využití nízkovýkonných (neinvazivních) biostimulačních laserů

Vývoj těchto laserů byl na rozdíl od rozmachu chirurgických laserů pomalejší. Mezi biostimulační lasery řadíme přístroje s výkonem do 500 mW. V současné době jsou na trhu běžně k dispozici přístroje s maximálním výkonem polovodičové diody do 300 mW u infračerveného světla. U červeného a u He-Ne trubice jsou výkony nižší. Pří vyšším výkonu laserového záření mizí stimulační odpověď buněk. Jak jsem zmiňovala dříve, vlnová délka výrazně ovlivňuje míru absorpce laserového záření a interakci s jednotlivými vrstvami tkáně, kterými paprsek prochází.

Biostimulační lasery dělíme podle druhu zdroje na polovodičové a plynné (He-Ne). Polovodičový laser využívá jako zdroj záření diodu. Biostimulační lasery slouží k ovlivňování reparačního procesu u špatně se hojících ran různé etiologie. Studie prokázaly, že záření ovlivňuje syntézu kolagenu či novotvorbu cév a podporuje epitelizaci.

Nejčastěji jsou v dermatologii biostimulační lasery využívány k terapii špatně se hojících ran, bércových vředů, jizev, proleženin, bolestí po prodělaném pásovém oparu, modřin, i akné. Používají se jako podpůrná metoda při léčbě zánětu, v rehabilitaci, a v korektivní dermatologii (obecně). Další aplikace zahrnují léčbu oparů i celulitidy, odstranění nežádoucích pigmentací a jizev, nebo využití k podpoře vlasového růstu. Lasery vykazují analgetický efekt, urychlují hojení po chirurgických zákrocích, apod. Při správném používání biostimulačního laseru nebyly pozorovány žádné komplikace. Při biostimulaci však musíme chránit zrak speciálními brýlemi, aby nedošlo k ozáření sítnice.

Vzužití vysokovýkonných (invazivních) laserů

V dermatologii byly vysokovýkonné lasery prvně vyzkoušeny v šedesátých letech. Při invazivní laseroterapii se využívá unikátních vlastností laserového paprsku a principu selektivní fototermolýzy. Při dopadu elektromagnetického záření na tkáň dochází k ireverzibilní změně na jinou formu energie, nejčastěji energii tepelnou. Za chromofor je považována taková tkáňová struktura, kterou je laserové záření nejvíce absorbováno. Která tkáňová struktura bude laserové záření nejvíce absorbovat závisí na vlnové délce daného záření. Pro lepší orientaci se invazivní lasery dělí podle možností použití.

Lasery určené pro terapii cévních lézí

Cévní léze jsou ošetřovány lasery, jejichž absorpční maximum je v hemoglobinu. Nejčastěji těmito lasery odpařujeme degenerativní kožní změny, xanthelasmata, syringoma, adenoma sebaceum, rhinophyma, verrucae vulgares, molusca contagiosa, fibroma, milia.

Lasery používané k odstraňování nežádoucího ochlupení

Pomocí laserové depilace dosahujeme permanentní redukce nežádoucího ochlupení. I zde se využívá principu selektivní fototermolýzy. Cílovou tkání těchto laserů je melanin ve vlasovém folikulu, ve vlasovém stvolu, ale i v oblasti infundibula. Lasery používané k depilaci jsou diodově čerpané (800 nm), alexandrite (755 nm), ruby laser (694 nm), IPL aj.

Lasery a přístroje k léčbě akné

K léčbě akné se v poslední době využívá tzv. modré světlo – úzkopásmové polychromatické – světlo (407–420 nm).

Další možností je léčba akné za pomoci pulzního diodového laseru (1450 nm). Laserové záření je absorbováno buněčnou vodou v epidermis a dermis. Epidermis je chráněna dynamickým chlazením, takže nedochází k jejímu poškození. Dermis je tepelně prohřáta spolu s mazovými žlázami. Následuje termální nekróza mazových žláz a nekróza folikulárního epitelu, tím dochází k otevření folikulárních ústí, omezení tvorby mazu a redukci aknózních lézí. Tento laser je ideální k léčbě papulopustulózní formy akné.

Lasery využívané k fotorejuvenaci (omlazení pleti)

Omlazení pleti lze provádět různými typy laserů, např. pulzním diodovým laserem (1450 nm), či pulzním barvivovým laserem (585–595 nm). Lze použít i IPL.

Laseroterapie je jeden z nejrychleji se vyvíjejících oborů. Lasery zjednodušily mnohé léčebné postupy, zkrátily rychlost hojení a přinesly pacientům větší komfort. Díky laserům můžeme zásadně léčit mnohé vrozené malformace, které se jevily dříve jako neřešitelné.

Literatura:

• Adamcová H. Využití laserů v dermatologii, Trendy v medicíně 2002; 4(5).
• Chaloupecká J. Možnosti využití laseru v dermatologii, Dermatologie pro praxi 2008; 2 (2).
• Gianfaldoni S. et al. An Overview of Laser in Dermatology: The Past, the Present and … the Future (?), Open Access Maced J Med Sci 2017; 5 (4).
• Navrátil L. et al. Nové pohledy na neinvazivní laser. 2015. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-5292-6.

Zobrazit článek ve Studovně

Měření vzdálenosti laserem aneb metrem LiDARu po LISU

Zobrazit článek ve Studovně

Nobelovy ceny a lasery

Nobelova cena je ocenění udělované každoročně již od roku 1901 za převratné objevy ve fyzice, chemii, medicíně a za mimořádný přínos v literatuře, ekonomii a světovému míru. Tato cena patří mezi nejvyšší ocenění, které vědec, potažmo osoba společensky činná může získat. Nositel Nobelovy ceny se nazývá laureát. Slovo laureát původně označovalo vavřínový věnec, který byl rozdáván ve starověkém Řecku a jehož nositelé si zasluhovali vysoké uznání a čest. Není tomu jinak ani u nositelů Nobelovy ceny, a proto ten, kdo Nobelovu cenu získá, se kromě finančního obnosu stane také slavným a uznávaným. Mezi nositeli Nobelovy ceny ze všech oborů se nachází například taková jména, jako jsou Marie Curie, Sir Alexander Fleming, Martin Luther King Jr. a mnoho dalších. Nobelovu cenu uděluje Královská švédská akademie věd a je pojmenována po jejím zakladateli – A. Nobelovi. Do roku 2021 bylo uděleno již 603 cen 962 laureátům, z toho 57 ženám. Důvodů a lidí, které si ocenění zaslouží, je mnoho, a proto je pro komisi někdy těžké mezi všemi objevy vybrat ty aktuálně nejzajímavější a nejpřínosnější. I díky tomu bylo Nobelových cen za fyziku týkajících se přímo laserů rozdáno poskromnu.

Celkem se jedná o dva ročníky, ve kterých byla Nobelova cena za fyziku udělena za výzkum a vývoj přímo spjatý s lasery. První z nich byla předána v roce 1964 fyzikům Ch. H. Townesovi, N. G. Basovovi a A. M. Prokhorovoi za objevy v oblasti kvantové elektroniky, které dále vedly až ke konstrukci oscilátorů a zesilovačů na bázi maser-laser. Další Nobelova cena za fyziku, která se vztahovala výhradně k laserům, byla udělena až o 54 let později, v roce 2018. Týkalo se průkopnických objevů v oblasti fyziky a laserovů. Konkrétně se jednalo o objevení optické pinzety a její aplikace v biologických systémech, kterou představil Arthur Ashkin. Vědci Gérard Mourou a Donna Stricklandová byli oceněni za vývoj metody generování vysoce intenzivních ultrakrátkých optických pulsů – metoda CPA (chirped pulse amplification). Zajímavostí je, že oceněná Donna Stricklandová byla po 55 letech teprve třetí ženou, které se povedlo získat Nobelovu cenu za fyziku. Metoda CPA sloužící k zesilování krátkých laserových pulsů. Princip této techniky spočívá v roztažení laserového pulsu v čase, přenesení energie optickou soustavou, a nakonec kompresi vedoucí k jeho velké intenzitě a velmi krátké době trvání v řádu piko, femto, nebo dokonce attosekund. Tento objev byl zcela klíčový pro pokroky v oblastech operací očí, laserového mikroobrábění nebo studií chování atomů a vzniku vesmíru. Prof. Mourou je také spjat s Českou republikou. Patří totiž mezi zakladatele projektu ELI (Extreme Light Infrastructure), přičemž jedno ze tří laserových center tohoto projektu stojí v Dolních Břežanech nedaleko Prahy.

Podstatné je ale zmínit, že od dob udělování byly Nobelovou cenou oceněni další desítky vědců, jejichž práce přímo i nepřímo s lasery souvisí a bez jejichž objevů by byla laserová technika těžko na úrovni, na které se nachází nyní. Přelomovým objevem, bez něhož by další práce na objevování laserů mohly začít jen obtížně, bylo objevení a popsání jevů stimulované emise A. Einsteinem, který získal Nobelovu cenu v roce 1921. Stejně tak lze mluvit i o práci kolegy a kamaráda A. Einsteina, kterým byl Max Karl Ernst Ludwig Planck. Ten za své objevení kvantové teorie získal Nobelovu cenu v roce 1918.

Po roce 1964 je možné Nobelovou cenou oceněné objevy související s lasery najít ještě v několika dalších letech. V roce 1971 cenu dostal Dennis Gabor za vynalezení a rozvoj holografických metod. Dále pak v roce 1981 vědci N. Bloembergen a A. L. Schawlow za jejich přínos ve vývoji laserové spektroskopie. Zajímavé je také ocenění z roku 1997, kdy byli vědci S. Chu, C. Cohen-Tannoudji a W. D. Phillips oceněni za rozvoj metody zpomalování a chycení atomů pomocí laserového světla. Touto metodou je možné dosáhnout téměř absolutní nuly (- 273 °C), kdy se rychlost pohybu atomů zpomalí ze 4000 km/h na 1 km/h. Za těchto podmínek je možné atomy blíže studovat a pozorovat.

To, že jsou vynálezy související s lasery oceňovány Nobelovou cenou téměř od jejího založení, jen dokládá, že se jedná o obor s velkým přesahem do průmyslu, zdravotnictví i vědy, a že je zde dále prostor pro další vývoj a třeba i další nové laureáty Nobelovy ceny.

Zdroje:

https://www.europhysicsnews.org/articles/epn/pdf/2019/02/epn2019502p26.pdf

https://www.pbs.org/newshour/science/nobel-prize-in-physics-2018

https://www.nobelprize.org/prizes/physics/2018/press-release/

https://www.nature.com/articles/d41586-018-06752-z

https://ysfine.com/einstein/einplanck.html

https://twitter.com/NobelPrize/status/1047061973966512130/photo/1

https://www.nobelprize.org/prizes/physics/1964/summary/

https://doi.org/10.1117/1.AP.2.5.050501

Zobrazit článek ve Studovně