Opustit studovnu

Chirurgické aplikace laserů

Již krátce po tom, co v roce 1960 Theodore H. Maiman předvedl první funkční laser – jednalo se tehdy o pulsní rubínový laser – začalo se uvažovat o praktických aplikacích této technologie. Připomeňme, že laser je přístrojem, který je schopen vyzařovat světlo ve formě úzkého, koherentního a monochromatického svazku. Tím se liší od přirozených světelných zdrojů. Ostatně samotné slovo laser je akronymem z anglického Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation – tedy „zesilování světla stimulovanou emisí záření“. Máme tedy co dělat s technologií, která může pomocí usměrněného proudu fotonů přenášet značné množství energie na úzce vymezeném prostoru.

To ji předurčuje k tomu, aby byla dobře aplikovatelné v oborech, které vyžadují efektivitu a mimořádnou přesnost. Což jsou přesně ty kýžené vlastnosti, které si vyžaduje chirurgie. Účinek správně aplikovaného laseru na tkáně je totiž takový, že energii paprsku přeměňuje na energii tepelnou. Ta se v úzkém prostoru paprsku projeví tak, že – naprosto prozaicky řečeno – řeže.

Laserový skalpel má tak oproti skalpelu klasickému několik výhod, především pracuje s velmi jemným profilem řezu a při kombinaci se správnými řídícími technologiemi je mnohem přesnější, než dokáže být ruka sebešikovnějšího chirurga svírající ocel. Při správném nastavení a za ideální konfigurace tak paprsek řeže bez zásahu do okolních tkání a jeho účinek de facto probíhá na molekulární úrovni rozpouštěním vazeb. Samozřejmostí takové operace je navíc naprostá sterilita.

V medicíně se laserové přístroje dělí podle výkonu, kdy se hovoří o laserech neinvazivních čili terapeutických (do 500mW) a o chirurgických – invazivních (nad 1W). Vedle určení výkonu navíc každá chirurgická aplikace vyžaduje velmi přesnou specifikaci použití laseru. Zjednodušeně řečeno: paprsky o kratší vlnové délce nepronikají tak hluboko do tkáně, působí ale silněji; delší vlnové délky mají zase slabší účinek, ale hlubší průnik. Podle potřebného efektu se volí i typ používaného laseru, kdy například neodymový laser je vhodný pro gastroenterologické operace, excimérový při zprůchodňování cév a např. barvivovým se rozbíjejí žlučníkové kameny. Paleta užívaných laserů je ale ještě mnohem širší.

Zajímavé je, že podle nastavení laseru může lékař dosáhnout různých efektů při zasažení tkáně, z nichž každý je vhodný pro jiný typ zásahu. Hovoří se tak o těchto účincích laserového paprsku: Fotokoagulace, tedy v podstatě zničení tkáně sražením. Toto má široké využití při korekci počínající ztráty zraku, nejčastěji u tzv. diabetické retinopatie. Dalším možným zásahem je vaporizace, odpaření, tkáně. Podobným efektem je tzv. ablativní fotodekompozice, kdy se v z tkáně v podstatě vysokou teplotou odpařují části molekul. Při využití laseru k prudkému zvýšení teploty v tkání (až na 1250 °C) dochází ke zvýšení tlaku a roztržení struktury tkáně – laser pak opravdu doslova řeže. Lasery lze ale dosáhnout i sofistikovanějších efektů vyvolaných reakcí na extrémní podmínky laserového paprsku. Příkladem je tzv. fototermální efekt, kdy lze laserem zastavit krvácení některých tkání. Jiným příkladem je tzv. fotochemická reakce, kdy energie laseru v podstatě aktivuje proces změny chemické struktury tkáně.

S takovou škálou možností jistě nepřekvapí, že laserové technologie suverénně zasáhly do celé řady lékařských odvětví, kde je potřeba chirurgických zásahů. Vůbec poprvé se laseru užilo při oftalmologických operacích, v praxi prvně již v roce 1987. Citlivé prostředí oka je jako dělané pro užití přesných a pevně cílených zásahů laserového paprsku. Variant operací existuje dnes obrovské množství a lze s nimi jak napravovat zrakové vady, tak odstraňovat degenerativní nemoci jako různé zákaly, retinopatie a podobně.

S trochou nadsázky lze říci, že co je v laserových technologiích supermoderní, to se brzy aplikuje v oftalmologii. Dnes se například prosazují zásahy pomocí tzv. femtosekundového laseru. To je zařízení, které je schopné v řádech femtosekund (1 sekunda = 1015 fs) produkovat laserové pulsy, které vytváří v oční tkáni rastrové tvary sloužící ke korekci vad a odstraňování šedého zákalu. Sám femtosekundový laser je přitom strojem, který by se před 20-30 lety vyjímal spíše ve sci-fi románu.

Chirurgické využití mají lasery i v ortopedii, kdy pomáhají léčení kostí, také ale odstraňují různé nádory, puchýře a cysty, které mohou během léčby vznikat. Stále větší roli pak mají lasery při operacích trávící soustavy, protože tkáně střev i žaludku dobře reagují na výše řečenou koagulaci. Je tak možné odstraňovat nejen žaludeční vředy, ale i nádory a cévní deformace.

Samostatným tématem by bylo využití laserů ve stomatologii. Silné lasery začínají nahrazovat zubní vrtačky, kdy je možné soustředěným paprskem přímo „vrtat“ tvrdý materiál zubů, a to při mnohem nižší bolestivosti. I slabší, krátkovlnné lasery ale pomáhají, neboť stimulují tkáně při léčbách paradontóz, zánětů, demineralizace zubů a podobně. Dokonce existuje technologie, která pomocí laserových aplikací zvyšuje odolnost skloviny.

Dodejme ještě, že velkým lékařským oborem, v tomto případě nechirurgickým, který lasery také opanovaly, je dermatologie. Zde se využívají spíše lasery s nízkými výkony, které stimulují tkáně a pomáhají tak odstraňovat jizvy, hojit rány, léčit opary a proleženiny, odstraňovat nežádoucí ochlupení a akné a podobně. Na jednu stranu se může takové ozařování zdát oproti femtosekundovým pulsům při operacích oka tak trochu banální, na druhou stranu ale pomáhá odstraňovat deformace a vrozené vady, které byly dříve neřešitelné. A to všechno při zachování vysokého komfortu pacienta. Další nechirurgické aplikace jsou například v gynekologii, kde se stimulací tkání pomáhá léčení ran a jizev. V revmatologii se zase využívá protizánětlivý účinek laserové terapie při léčbě artróz.

Ze všech oborů lidské činnosti je tak medicína jedním z těch, kde dnes laserová technologie pomáhá nejvýrazněji. To dává člověku důvod k jistému technooptismu. Existují samozřejmě i vojenské aplikace laserů (o těch někdy příště), ale obecně je myslím povznášející, že co se v popkultuře stalo nezbytnou rekvizitou sci-fi válek, to je v reálu silným nástrojem záchrany zdraví a života.

Print Friendly, PDF & Email