Opustit studovnu

Jak lasery našly uplatnění v archeologii?

Rozvoj laserových technologií přinesl celou řadu praktických aplikací. Některé potkáváme v běžném životě takřka denně a už si je ani neuvědomujeme. Jiné se staly důležitým nástrojem různých oborů, ať už vědních, technických, či praktických. Jednou z takovýchto metod využívajících fyzikální vlastnosti laserů je tzv. LIDAR neboli Light Detection and Ranging, případně jednoduše Light Radar.

Tato technologie se objevila v roce 1961, tedy již velmi krátce po zkonstruování prvních laserů. Tehdy tým pod vedením Malcolma Stitche z Hughes Aircraft Company sestavil zařízení zvané Colidar (Coherent Light Detecting and Ranging). To bylo testováno na možnosti vyhledávání vojenských cílů z letícího letadla. Samotné slovo LIDAR (ne vždy dodržovaný úzus říká, že LIDAR – na rozdíl od radaru – píšeme velkými písmeny) se pak objevilo už v roce 1963.

Paprsek LIDARu vysílaného z observatoře Mauna Loa při mapování aerosolu ve svrchních vrstvách stratosféry. Laser se dobře vybarvil díky mlze. (Zdroj: NOAA Photo Library, Forrest M. Mims III)

Vidíme tedy, co do využití, jistou podobnost s radary. Obě technologie v podstatě měří dobu mezi dopadem vyslaného záření a zachycením jeho odrazu. S tím zásadním rozdílem, že radary využívají elektromagnetické záření, zatímco LIDAR pracuje se soustavou laserových paprsků. LIDAR je tedy metodou měřící – umožňuje měřit vzdálenosti dle doby šíření laserového paprsku odrážejícího se od povrchu snímaného objektu. LIDARové snímání tak vytváří soustavu bodů, které lze následně promítnout do prostorového zobrazení. I pro ty, kteří se s LIDARem ještě nesetkali tak není těžké si představit široké využití v oborech jako je geografie, kartografie, archeologie či řízení autonomních strojů.

LIDAR využívá jak světlo ve viditelném spektru, tak například spektra infračervená či ultrafialová. Obrovskou výhodou je přesný, v podstatě bodový, fokus laserového paprsku. Z letadel je tak například možné rozpoznávat při lidarovém mapování detaily terénu už od velikosti 30 cm. Pro praktické účely se obvykle používají lasery o vlnových délkách 600-1000 nm, případně 1550 nm u specifických aplikací. Nevýhodou LIDARu je oproti radaru relativně krátký dosah, výhodou ale již řečená obrovská přesnost detailů. Můžeme se setkat jak s LIDARovými zařízeními na stacionárních objektech, tak s kombinací LIDARu a např. letadla či dronu.

Jak bylo řečeno, v počátcích LIDARu šlo hlavně o snahu mapovat pohyb nepřátelských objektů, později začaly být objevovány kartografické a další možnosti. LIDARové mapování terénu zažívá v poslední době jistý boom umocněný moderními technologiemi, lepším využitím letadel či použitím dronů. Terénní mapy vzniklé s pomocí LIDARu tak překvapují laika mírou detailu a odhalováním jinak neviděných topografických prvků.

Ukázka digitálního modelu povrchu DSM (A) a digitálního modelu terénu DTM (B) laténského hradiště Vladař u Záhorčic (okr. Karlovy Vary) na základě zpracování dat ze systému LiDAR. Podle GOJDA, M. – J. JOHN – L. STARKOVÁ: Archeologický průzkum krajiny pomocí leteckého laserového skenování. Dosavadní průběh a výsledky prvního českého projektu. In: Archeologické rozhledy 63(4), s. 683.

LIDAR tak přinesl dříve nepředstavitelné možnosti terénní prospekce, které široce využívá například archeologie. Nejenom, že je možné si promítnout známé lokality, navíc lze odhalovat nové. Obrovskou výhodou je možnost pomocí správného nastavení a algoritmů mapovat i skrze vegetaci. Díky tomu u nás LIDARové mapování například pomáhá odhalovat zaniklé středověké vesnice či hledat relikty dávno zaniklých cest v zalesněných územích. Ve světě před pár měsíci badatelům vyrazil dech objev mnoha nových mayských měst v Guatemale. LIDAR tak pomohl odhalit skutečnosti a souvislosti, které by jinak bez této technologie byly možná archeologům navždy zatajené. LIDAR lze navíc použít i k mapování objektů a staveb a vytváření jejich 3D modelů.

Objekty mayské civilizace nalezené ukryté v džungli (zdroj: PACUNAM/CANUTO)

Kromě mapování terénu lze ale stejnou metodu využít například v ekologii a ochraně přírody – velká míra detailu LIDARové projekce totiž umožňuje například sledovat stav lesního porostu, výšku stromů či podobu systému korun. To jsou věci, které bychom z běžného leteckého snímkování prostě nepoznali.

Příklad generovaného zobrazení na základě LIDAR mapování, které srovnává mladý a starý lesní porost a umožňuje studovat jeho plošný stav (zdroj: Sarah Frey, Oregon State University)

Proč se ale při aplikacích omezovat jen na vytváření projekcí terénu? Laserového mapování se tak úspěšně užívá například v meteorologii, kdy jako odrazné plochy slouží vrstvy atmosféry. V takovém případě se ale dostáváme na úplně jiné výkony laserů, neboť je potřeba doslova „pořádně střelit do vzduchu“, aby se získala relevantní data.

Komerčně je pak poslední dobou mimořádně důležité použití LIDAR technologie v autonomních vozech. Mapování totiž probíhá nejen s velkými detaily, ale také velmi rychle. Hledá se tak cesta, jak využívat a zdokonalovat LIDARy pro tuto aplikaci. Existuje ale i kritika, která říká, že pro samořízená vozidla není z různých důvodů LIDAR vhodný.

Samořídící auta společnosti Google s LIDAR zařízeními na střeše (zdroj: Getty Images, Kim Kulish)

Buď jak buď, LIDARové technologie se neustále rozvíjejí. S jistým zjednodušením lze konstatovat, že co do míry praktické aplikovatelnosti jde o jedno z nejpestřeji využívaných laserových zařízení.